Reklama

Reklama

Slunečnice

  • Itálie I girasoli (více)
Trailer

Pozdní snímek Vittoria De Sicy je melodramatem, které upomíná na nesmyslnost a ničivou sílu války. Píše se čtyřiačtyřicátý rok. Ztřeštěná mladičká Neapolitánka Giovanna (Sophia Lorenová) si začne s vojákem Antoniem (Marcello Mastroianni), který má zakrátko vyplout do Afriky. Mladý pár zjistí, že na sňatek by Antonio dostal dvanáct dní dovolené, a bez otálení zamíří k oltáři. Dvanáct dní však novomanželům uteče jako voda a Antonio ve snaze ještě oddálit odjezd nafinguje duševní poruchu. Je odhalen a za trest poslán na ruskou frontu, kde beze stopy mizí... Je po válce. Giovanna už má pár šedivých vlasů, přesto se nevzdává naděje, že se Antonio jednou vrátí. Jednoho dne potká muže, který jí o Antoniově osudu podá alespoň kusé zprávy. Giovanna se okamžitě vydává s manželovou fotografií v kapse do Sovětského svazu, aby se pokusila o nemožné – Antonia najít nebo se konečně dopátrat jeho osudu. Ve skrytu duše doufá, že si ještě vybojuje vše, co nemohla mít – milovaného muže, dítě… Její pátrání není bez výsledku. To, co zjistí, jí však zlomí srdce... Film stojí na brilantních výkonech obou protagonistů podpořených tklivým hudebním motivem z pera Henryho Manciniho. Ačkoli se jedná o italsko-francouzskou koprodukci, film byl natáčen převážně v SSSR a divák si tak může vychutnat kontrast mezi sovětskou a italskou poválečnou realitou. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (72)

Radko 

všechny recenze uživatele

Krásny film. V mojich očiach osobitne. Pripomína totiž epizódu z rodinnej histórie. Brat starého tata narukoval na vojnu. Ocitol sa na fronte v Rusku. Vzápätí bol zajatý, neskôr bojoval na strane Sovietov. Po vojne ostal v ZSSR, oženil sa a postavil dom kdesi na Sibíri. Všetci si mysleli, že je mŕtvy alebo nezvestný. Ozval sa po 20 rokoch, napísal zopár listov. No Slovensko, svoju rodnú krajinu, na rozdiel od hlavného hrdinu Slnečnice, nikdy po vojne nenavštívil. Možno preto aby sa vyhol podobne nervy drásajúcej scéne rozlúčky na vlakovom nástupišti. Skvelý, jemne melancholický príbeh úprimne žitého manželstva rozvráteného vojnou. ()

Mylouch 

všechny recenze uživatele

Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. ()

Reklama

gogo76 

všechny recenze uživatele

"Blízka smrť ľudí zmení, zmení i city..." S. Loren i M. Mastroianni mi s týmto filmom urobili podstatne väčšiu radosť ako s Manželstvom po taliansky. Rýchla svadba predĺži talianskemu vojakovi dovolenku. Radovánky zachutia, pokúsia sa oblbnúť úrady i blázinec, ale nechali sa načapať...Za trest dostal Antonio kopanec do riti a ten ho odniesol až na ruský front. Po čase sa vojna sa skončila a Antonio sa nevracia. S. Loren balí kufre a vydáva sa na dlhú cestu do Ruska s nádejou, že si muža nájde...Dlhú cestu lemujú polia slnečníc, odtiaľ pravdepodobne ten názov. Pobyt v Rusku si s inými scénami nezmýlite, pretože okrem ruštiny znie i dobrá hudba s typicky ruskou balalajkou. Peniaze na akčné scény bojov v Rusku neboli, preto je tu len podivne urobená koláž záberov. Po filme som však uznanlivo pokyvoval hlavou, pretože sa končí tak, ako to v živote často chodí a tvorcovia sa z toho nesnažili urobiť gýč s láskou až za hrob a happyendom. 80%. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Film, který mě hluboce rozlítostnil. A který ve mně současně probudil hluboký obdiv k herectví Sophie Loren. Copak Mastroianni, toho již dávno považuji za svého nejoblíbenějšího herce vůbec, a tak mě nikterak nepřekvapí míra, s níž zde herecky exceluje - ovšem hlavní hvězdou je zde pro mě skutečně právě Sophie Loren. Vrcholná scéna filmu, kdy se bývalí manželé setkají v Sovětském svazu na vlakovém nádraží a jejich pohledy jsou všeříkající, mě zdrtila natolik, až jsem v pokušení se domnívat, že jsem snad neviděl působivější filmové zpracování námětu o tom, jak dva lidi rozdělila válka. Co na tom, že se mi požitek z tohoto filmu vydatně snažila zkazit ČT2, která film odvysílala v - byť obstojném - českém dabingu - hlas Jaroslavy Adamové k Sophii Loren je vážně výsměch, z něhož mě bude ještě dlouho bolet hlava. Jinak jsem ale zcela uchvácen humanistickým poselstvím, s nímž mě tento film doslova převálcoval, a uvrhl do stavu nejhlubší sklíčenosti - Vittorio De Sica byl vpravdě filmový velikán, a nezbývá než si lítostivě povzdechnout, že takové filmy už se dnes netočí. 5 hvězd je zcela nedostatečné hodnocení pro vystižení požitku z hereckého mistrovství, jehož jsem zde byl svědkem. ()

blackrain 

všechny recenze uživatele

Válka je svinstvo. Mastroianni a Lorenová byli výborní. Vadilo mi Antoniovo chování v poválečném období. Chápu, že se asi zamiloval do ženy, která ho zachránila a měl s ní dítě. Ale své staré matce kdesi v Itálii se ozvat mohl. Napsat pár řádek v dopisu by ho nezabilo. Možná, se chtěl vyhnout srdceryvné scéně. No, ale po letech za Giovanou přece přijel. Tenhle film ve mně zanechal zvláštní hořkost. ()

Galerie (32)

Zajímavosti (5)

  • Slavnostní předání cen 15. ročníku David di Donatello se konalo dne 1. srpna 1970 v antickém divadle v Taormině, kde Sophia Loren převzala cenu za nejlepší ženský herecký výkon. (Cucina_Rc)
  • Odznaky na uniformách ve scéně na nádraží jsou z pěší divize „Aosta“, která se nezúčastnila ruského tažení a zůstala na území metropole nebo na Sicílii. (classic)
  • Když se Antonio (Marcello Mastroianni) vrací do Milána, aby se znovu setkal s Giovannou (Sophia Loren), v jedné scéně vstoupí do baru, kde televize vysílá večer festival v Sanremu, pravděpodobně první ročník z roku 1951, když vezmeme v úvahu, že vysílaná píseň je „Grazie dei fiori“, kterou zpívá Nilla Pizzi. Tato scéna má dvě nesrovnalosti. První, závažnější, je, že Giovannina cesta do Sovětského svazu před Antoniem v Miláně se uskutečnila po Stalinově smrti, tedy minimálně po roce 1953. Druhá je, že ve skutečnosti se první ročník festivalu vysílal pouze v rozhlasu, protože první televizní vysílání festivalu se uskutečnilo v roce 1955, kromě toho, že pravidelné televizní vysílání v Itálii začalo 3. ledna 1954. (classic)

Reklama

Reklama