Manželství po italsku

Asi byla chyba cekat nejakou komedii, protoze i kdyz se tu par vtipnejch momentu najde, tohle je hlavne drama. A ze zacatku vubec ne spatny. Loren umira a Mastroianni vzpomina, jak se s ni seznamil a co s ni vsechno prozil. Pak se dej presune zase zpatky do soucasnosti a stane se jeden zvrat, kterej jsem ale cekal, nacez zacne vzpominat Loren a pote se zacne odehravat linie o synech. Coz uz je bohuzel zajimavy mene, ke konci uz film pusobi protahovanym dojmem a zacinal me nudit. Mastroianni sice hraje slusne a vypada jak nejakej mafianskej boss, jenze Loren je vetsinou dost nesympaticka a navic ji to ke konci filmu uz moc neslusi. (09.05.2009)

Potkali se za války během bombardování Neapole. On je úspěšný podnikatel z dobře situované rodiny, má pro ní slabost, ale vzdát se kvůli ní svých ostatních avantýr neumí a ani nijak nechce. Ona je výrazně mladší, analfabetka se selským rozumem a lehká děva v lepším podniku. Miluje ho, ale... Aneb jak šel čas v jednom vášnivém vztahu plném intrik a přetvářek z obou stran kde je vše jako na houpačce. Pokud pojmete podezření, že je to jak z nějaké červené knihovny, tak nejprve zkontrolujte jméno tvůrce. Máte? Tak je snad vše jasné... Nejde sice o De Sicův nejlepší snímek, ale zřejmě o ten nejlépe zahraný, jelikož příslovečná chemie mezi ústřední dvojící Lorenová/Mastroianni je něco co se na plátně vidí málokdy. (18.11.2007)

Podle mě je Sophia Loren silně přeceňovaná. Tady jí bylo čerstvě třicet a vypadala na solidní českou padesátku. To je na jednu stranu kritika, ale i pochvala. Nicméně u Sophie bych očekával trošku jiné přirovnání, ještě když je brána za paní herečku 20. století. Mě osobně teda neoslnila. A ten bláznivej Ital Marcello Mastroianni, kterej hraje postavu, co má strach přijmout realitu, už vůbec ne. Ono pochlebovat a lhát společnosti umí každej, ale postavit se jí čelem, to už je umění. Do toho si připočtěte klasickou italskou domácnost, která se snaží být rádoby vtipná a máte zaděláno na film, který mě osobně vůbec, ale vůbec nebavil. (22.09.2014)

Snom každej prostitútky je vbehnúť do chomúta niektorému zo zámožných klientov. Niektorým sa to podarí, no veľa ich nie je. V tomto zmysle je Manželstvo po taliansky skôr podobné sociálno-kritickej rozprávke Zázrak v Miláne od tohto istého režiséra, len s chýbajúcim sociálno-kritickým presahom. Skutočnosť, že niekto začne prostituovať totiž nemožno automaticky spájať so sociálnou kritikou, hoci pozadie tejto skutočnosti je pár slovami vysvetlené. V popredí sú totiž vzťahové peripetie jedného páru. Je v nich donchuanstvo mužov, pre ktorých je atraktívna každá sukňa, no do manželstva túžia vstúpiť skôr s nenápadnejším stvorením ako s atraktívnou pobehlicou. Je tam aj večná túžba ženy vydobyť si srdce toho pravého, hoci ten sa vo veľa ohľadoch ukazuje len ako ľavý. Naznačené sú aj problémy s potomstvom, otec je tam často neistý. Ani univerzalita tém naprieč časom nezakrýva fakt, že celý film pôsobí zápletkou ako konštrukt, pri ktorom sa v rámci jednorazového divadelného zážitku môžem síce slušne zasmiať, no optikou filmu, zakonzervovaného časom vzniku, niektoré vtipy a scény jednoducho zastarali práve z dôvodu ich neživotnosti vo filme. Škoda. Námet aj herci sa priam núkali: chceme byť nadčasovou kultofkou! Žiaľ, úcta k divadlu a jeho spôsobu spracovania sa tu stala prednejšou než film. (22.09.2014)

Odlehčený De Sicův film se seriálovým polopatismem, typovými, nevykreslenými charaktery a mnohdy vlezlým melodramatickým patosem... ale co, jako odchovka je to příjemné ale ačkoli dávám tenmtokrát o hvězdu více, např takový Umberto D se mi v konečném důsledku líbil mnohem více... ovšem to se jednalo o jiný žánr. Tak tedy v rámci melodramatických a primitivně přeslazených komedií je tato neprůměr (01.11.2005)