Barometr

Člověk pamatuje. A zapomíná. Citlivý komorní příběh osudového setkání v podzimu života je hereckým koncertem Ladislava Peška a Jarmily Kurandové. Zaprášená nostalgie dávno odvanulého mládí, nahrazována pábitelským nalháváním stařecké fantazie, je v závěru konfrontována ne právě radostným východiskem obou protagonistů. Malý film o velkých věcech a také o pomíjivosti štěstí. Vynikající práce Antonína Moskalyka. (31.01.2010)

Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. (02.01.2014)

Barometr jsem viděl poprvé někdy v devíti či desíti letech, krátce po poslední revoluci. Ten film mě okamžitě zasáhl a odzbrojuje mě i čtyřicetiletého. Jako dítě mě šokoval svou bezprostřední pointou, obrazem krutosti světa, v němž žiji a o němž jsem si myslel, že je jednou velkou rodinou. Střízlivěl jsem dlouho a nyní mě zasahuje už jinak – tím, jak svědčí o nezávislosti lásky, o tom, že lze najít pevný bod, osu světa, axis mundi, ne jen v každém věku, ale i tváří v tvář té nejhlubší beznaději. Dialog Jarmily Kurandové a Ladislava Peška je silný ve své bezprostřednosti, v tom, jak se obě svébytné a k jinému snu zacílené cesty protínají, proplétají a jednotí. Pesimistická pointa snímku, nádražní prázdno, které zvrací veškerou předešlou naději v suť, je dobově podmíněná a není sourodá s celkem, ba snímek příliš vychyluje. Tváří v tvář chladu bližních je přitom dostatečně skličující již ta úzkost v půlnoční hotelové jistotě, a ta by tento snímek také smysluplněji uzavírala. (01.03.2020)

Příběh dvou starých lidí co jedou do "starobince" umřít. Potkají se ve vlaku a tak si povídají co kdo bude dělat či dělal o dětech a tak. Pak se rozdělí , ale děda se rozhodne navštívit tu paní, ale ta mu řekla špatnou adresu, která v onom městě vůbec není. Stařenka jde do "starobince" , ale před branou si to rozmyslí a vrací se zpět do hotelu, kde je ubytován i děda A tak se zase potkají a spřádají plány jak si užít ten zbytek co jim schází a řeknou si pravdu o sobě. Nakonec plní plánů pochopí, že už je pozdě.... docela dojemný příběh, ale na můj vkus až příliš pesimisticky je vyobrazen ten přechod do "starobince" vždyt na tom , přece není nic špatného. Ty lidi aspoň nejsou sami a je o ně postaráno. Než žít někde sám bez pomoci a opuštěn. (31.01.2010)

Klameš, klamem, klameme. V rozpuku mladosti, zveličujúc svoje prvotné úspechy na poli práce i lásky. V strednom veku, ubezpečujúc sa, že cesta ktorú si človek zvolil, je tá najlepšia možná. No a v starobe sa životná púť vyhodnocuje pod optimizujúcim pláštikom šťastne prežitého života, s podporou rodiny, a pekným výhľadom dožitia. I keď sa v skutočnosti rúti osamelo do odľudštených zariadení pre seniorov. Nazvaným pokrytecky "domovy". V záverečnej fáze sa stretáva vo vlaku jedna takáto dvojica. Bilancuje, nahovára si. Po trpkom odhalení skutočnosti zbilancuje zostávajúci majetok. Zváži alternatívu k útrpnému umieraniu v starobinci. No zdá sa, že tu už ani zlatý dukát nepomôže. (14.12.2020)