Nezastavitelný

Scottovo sympatické ohlédnutí za devadesátými lety v jeho typickém (tj. roztěkaném, dynamickém a efektním) podání, jemuž ale chybí jakékoliv překvapení a v mém případě i větší porce napětí. Než znova Unstoppable, to si dám radši 30x za sebou Nebezpečnou rychlost, kde je víc nejen již zmíněných ingrediencí, ale i humoru, charismatu (nic proti Pineovi, ale Reeves je jenom jeden) a vlastně i toho sexu. (18.02.2011)

To zase jednou našim distributorům ujel vlak. Ještě dříve, než se Unstoppable prohnal americkými kinosály, tu stálo datum 25.11.2010. Teď tu nestojí nic, navzdory slušnému hodnocení i ze strany kritiky. A čekat, až se ti naši zpomalení borci rozhoupou, se mi fakt nechtělo. A když se tedy rychlík přiřítil po internetové kolejnici, nastoupil jsem. A po pravdě jsem lehce zklamán. Všechny atributy jsou TonyScottovské: barevné filtry, kamera, hudba, Denzel. Jenže už mi to asi nestačí. Jedeme pořád po té samé dráze. Navíc se zde opravdu mělo řešit více věcí logičtěji. A spád filmu prostě není takový, aby právě tu častou nelogičnost zakryl. Z prvních 60-ti minut se mi toho moc pamatovat nechce, ve finále se nakonec tempo i tep zvedají, ale porovnám-li to se dvěma nejznámějšími vlakovými filmy - Přejezd Cassandra a Splašený vlak, tak tohle jednoduše nestačí. Atmosférou, tíživostí, ničím. Za 87 minut jsme hotoví a při vyhlídce na Tonyho další filmy (hlavně Top Gun 2), mám lehce přidušený výraz. 100 miliónů dolarů(rozpočet)/130 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (17.12.2010)

Je smutné, že Tony Scott už se nad klišé nepovznáší, ale jenom je používá. Doslova každý záběr už někde byl a každá hláška někde padla. Na druhou stranu - jednou do roka, proč ne. Závěrečná půlhodina je z hlediska adrenalinu v kinech poslední doby nevídaná, ač tu žánrovou škatulku láme i za hranice Spider-mana a Johna McClanea. (24.11.2010)

Tony Scott se na nás opět řítí a nyní k tomu využívá vskutku originálních prostředků. Tentokrát to nejsou drsňácké postavy nelítostných gangsterů či odhodlaných zastánců zákona, ani děj prosycen krví, těžknoucí pod množstvím prostřílených kulek či touha po kruté pomstě. V tomto případě si vzal Tony do parády v podstatě jeden hlavní "prostředek", který si po celý film rozhoduje nemilosrdně po svém. Nejde s ním vyjednávat, je nebezpečný, je zběsilý, je toxický a hlavně, je "Nezastavitelný." Vlak číslo 777. Od začátku do konce je tento film akcí našlapaným adrenalinovým zážitkem. K tomu Tony přihodil "trendy" moderní technické vymoženosti (všudypřítomné mobilní přístroje, zde kupodivu všechny funkční, s absencí otřepané "není tu signál" linie, či generace mladistvých, zde v podání Denzelových dcer, vychovávána MTV) a také tradiční klišé. Fádní rozhovory o vztahových poměrech ("Pořád jí volám." či "To je mi líto."), rodinné odloučení, problémové vztahy hlavních hrdinů s dcerami a manželkou. K nápravě a usmíření samozřejmě v závěru filmu dojde, jakmile se o jejich hrdinných skutcích jejich drahé prostřednictvím obrazovky s vysokým rozlišením, dovědí. Denzel Washington coby dlouholetý zkušený veterán a Chris Pine jako mladistvý nováček vytvořili skvělou dvojku. A volba Rosario Dawson do role řídící seřadiště, či co to bylo, byla výborná. Stejně rychle, jako se na Vás v úvodu přivalí snůška množství klišé, tak se po chvíli docela úspěšně "vzdálí" a na tu hlavní kolej nastupuje "neřízená" podívaná. (05.08.2011)

Scott zkrotil vizuální orgie na minimum a místo toho nechává Jamese T. Kirka a seňora Creasyho utáhnout brzdy Splašenému vlaku, který si to sype v maximálním warpu. To vše v nejnapínavějším bijáku tohoto roku, kdy jsem si několikrát bezděčně ulevil ‚No, ty vole!‘. Bez kapky studu přiznávám, že jsem doufal v happy-end stejně tak jako dojaté americké rodiny hrdinů u televizních obrazovek, aneb když klišé s adrenalinem fungují v tom nejlepším možném poměru. [Shodou okolností sledováno ve vlaku. Vzkaz kino distributorovi je snad tím pádem jasný.] (23.12.2010)