Občanský průkaz

To poslední co naše kinematografie v současnosti potřebuje je další hořkosladké epizodické komediální drama o přežívání "tehdy před lety" z Jarchovského stáje... Jenže co nadělám, když mám pro tento typ tuzemského mainstreamu prostě slabost. Zvláště když se v Občance právě mix "zábavy s tím vážným" daří míchat zdaleka nejlépe za hodně dlouhou dobu. A kdyby tím defilé skvělých (i skvěle zahraných) postav a jednotlivých scén, provázel i zajímavější hlavní hrdina, tak by spokojenost byla ještě větší. (25.10.2010)

Velmi vydařená reflexe doby, která se opírá o naprosto špičkové herecké výkony (skvostná Geislerová, výborný Myšička) a představuje nejlepší film věnovaný době komunismu od... Pelíšků? Scéna v podchodu je každopádně hodně silné kafe... Škoda jen, že se občas dost stříhalo, postava Macháčka jde zcela do outu. Přesto ale jeden z nejlepších českých snímků za hodně dlouhou dobu a také jeden z nejlepších filmů tohoto roku. Dobře, Trojan! (16.11.2010)

No jo, je to skanzen, který momenty, kdy se mu daří navozovat atmosféru strachu a režimního útlaku, více než vyvažuje libými tóny nostalgie, jakou se (samozřejmě v její falešné podobě) snaží vyvolat i v těch (resp. především v těch), kteří danou dobu neprožili a vnímají ji právě v takové přepísknuté pohlednicové podobě jako sám film - skrze trhlé účesy, tesilky, roláky, bonzáky, esenbáky, Wartburgy a výlety do Jugoslávie. Sálající atmosféra je taky to, co udržuje divákovu pozornost, neboť denníkové vyprávění jemně rozdělené do mnoha epizod něčeho takového schopno není a Občanský průkaz se tak vlastně stává filmem, z něhož je možné odejít půl hodiny před koncem a přitom nebýt o nic ochuzen. Jenže zrovna tenhle skanzen je postavený tak pěkně, že mi v něm spíš chtělo zůstat ještě o něco dýl. (27.10.2010)

Film s příjemným, svěžím a (až na pár výjimek) ne tak okoukaným hereckým obsazením, jenž ale, řekl bych, ocení hlavně nostalgičtí pamětníci zobrazené doby. Mně, člověku, který při sledování neustále nepřikyvoval a neříkal "Jo, jo, to je ono", protože to zkrátka nezažil, zbyl divně nesoudržný příběh uplácaný z různých epizodek, přehlídka typických Šabachových postav (takže také nic originálního), neskutečně dlouhá stopáž (zdála se mi bez legrace tříhodinová) a jinak nic moc. Zkrátka taková další variace na téma, které už tady několikrát bylo. (18.12.2011)

Svůj soud záměrně formuluji výlučně na zážitku ze zhlédnutí předmětného díla, tj. z OBČANSKÉHO PRŮKAZU jako takového. PRŮKAZ je nesporně filmem generační zkušenosti, generace, která byla příliš mláda na to, aby do svého vědomí integrovala prvky a tradice Pražského jara, a na druhé straně příliš dospělá na vlastní výraznější živé účastenství v počátcích něžného listopadového převratu. Dost přesně ji vystihuje rok narození čtyř protagonistů filmu: 1959. Úzký záběr reality, který jí film vymezuje, je i její výstižnou charakteristikou. Kdybychom hledali jeji předchůdce, nalezneme je ve Škvoreckého prózách typu SEDMIRAMENNÉHO SVÍCNU či NYLONOVÉHO VĚKU. Odsouzena k sice chabě zajištěné, ale přece jen jistotě hmotné existence, žije naplno svou generační virtuální realitou. I ona sdílí postupný rozpad hodnot, v jejichž znamení předlistopadový  režim po 21. srpnu vznikal, s jistotou, kterou si sice neuvědomovala, ale bez které by vůbec její představa protestu nebyla představitelnou ani udržitelnou (jistotou faktu, že teror padesátých let se nebude opakovat). Od generace "zlatých šedesátých" let se odlišuje menším hladem po vzdělání a o poznání větší jednorozměrností svého vnímání světa. PRŮKAZ plně sdílí přednosti i nedostatky časové řady obdobných děl, kterou kdysi, před osmnácti lety, zahájila ŠAKALÍ LÉTA (nejvíc patrné je to na retrospektivní scéně v Masně, kam vtrhne ruská "báryšňa", aby vykoupila zásobu masa - podobná scéna se mohla stát v Bubenči "hanspaulské generace", zatímco parta se schází delší dobu na svazích hlubočepského Žvahova, jak naznačuje i pohled do ne příliš vábného vysvědčení jednoho z protagonistů; navíc první posrpnová léta byla charakterizována relativně velmi solidním zásobováním; podobná scéna by patřila spíše do let 1961-1963, kdy regály byly opravdu "vyholené" a problémem bylo sehnat - do bandasky - mléko a do papíru balené máslo). To nemění nic na tom, že i tak se jedná o dílo v polistopadovém kontextu viditelně nadprůměrné, které nejenže nezápasí se základy filmařského řemesla, ale naopak nabízí celou řadu mimořádně zajímavých a divácky vděčných scén. (11.12.2011)