Oči války

Neměli jsme to s Markem lehký, já osobně jsem se musela poprat s předpojatostí pramenící z čistý nenávisti k blbcům, co když prýští láva, burácí zemětřesení či šílí Tsunami, tak radši cvakaj spouští, místo aby zdrhali. Pochopit jeho (ne)počínání taky nebylo jen tak (a ani se mi to úplně nepovedlo), ale já si z filmu odnesla, že lidská psychika je složitý bludiště, kam někdy něco se zavázanýma očima upustíme, abychom k tomu už nenašli cestu zpět. A jak naše podvědomí instinktivně hledá, začne v panice tahat za různý nitky, sahat na páčky a mačkat čudlíky, co vedou úplně jinam. A uprostřed týhle úvahy mi došlo, že mě dostal, hoša jedna nemytá... (01.12.2010)

4.4.2010 ~ Váleční fotografové. Co je vede k tomu potlačovat pud sebezáchovy, vydávat se do míst, kam by jiný člověk za žádných okolností dobrovolně nevstoupil, a hledat situace, které by nikdo na světě zažívat nechtěl? Jde jim o slávu a peníze za vyobrazení něčeho, co si zbytek světa nedokáže ani představit? Nebo je to touha po dobrodružství? A dokáží se potom do "běžného" světa vůbec vrátit? ~ Triáž. Medicínský pojem pro stanovení priority pacientů na základě vážnosti jejich zranění (Wikipedia). Ve válečných zónách a konfliktech je třeba při větším množství raněných, kdy je nedostatek prostředků (lékařů, léčiv, místa, času apod.), určit, kdo potřebuje péči akutní, kdo může chvíli počkat a kdo nemá v dané chvíli na daném místě žádnou šanci a jen by ubíral čas a prostředky těm, kteří mají zranění lehčí a mohou se, když ne uzdravit, tak alespoň nezemřít. Rozdělení probíhá jednoduše, pomocí barevných štítků. Červená pro akutní případy, žlutá pro těžší případy, zelená po lehčí případy, modrá pro ty, které opustilo štěstí a jsou bez šance a černá těm, kteří se dle Platóna dočkali. V místním kurdském polním lazaretu ve skále se ponejvíce setkáte s těmi žlutými a modrými případy. ~ "Jen mrtví se dočkali konce války." - Platón ~ Mark a David jsou dlouholetí přátelé. Oba mají manželky a oba jsou váleční fotografové. Vydávají se tam, kde se něco děje a kde lze získat zajímavé fotografie. A zrovna teď je to Kurdistán, který je v konfliktu s Husajnovým Irákem. Nelze říct, že by se tu nic nedělo, ale není to přesně to, na co oba fotografové čekají. Čekají na ofenzívu a ta stále ne a ne přijít. A David nemá tak pevné nervy jako Mark. Chce už odjet, ale na přesvědčivé naléhání Marka ještě chvíli vydrží. Ale jen do příštího dne. Mark už totiž na Davidův vkus riskuje příliš a tak se David rozhodne skončit okamžitě a vyjet ihned domů, což se Markovi nelíbí. Chce vyjet s kurdskými bojovníky a fotit. ~ Poté se ale Mark probouzí ve známém "skalním středisku", raněn a otřesen, a posléze odjíždí domů. Dokáže se ale v naprosto jiném světě vyrovnat s tím, co zažíval v Kurdistánu? A co s tím, co zažil jako válečný fotograf před Kurdistánem? A kde se, k sakru, toulá David? ~ "Je mi 86 let. Přišel jsem o celou rodinu. Přišel jsem o rodiče, bratry a sestry. Přišel jsem o svou ženu. A přesto jsem stále tu. Pořád se mohu usmívat a svět je stále úžasným místem." ~ Napínavé drama šesti lidí o tom, že zažít dobrodružství nemusí být vždy nutně taková zábava. Drama o tom, co se snažíme ututlat před ostatními a před sebou samými. Drama o prioritách. ~ Tohle je pro mě ten druh filmu, kvůli kterému se vyplatí vidět tu tunu blbých a zbytečných béčkových hovadin, protože nikdy nevíte, na co přesně narazíte. A na tohle Vám narazit doporučuji. Nejlépe s rozeběhem. (23.04.2011)

Radikálně jiné, než jsem ze začátku počítal. Ne snad, že bych očekával totální akční řežbu plnou krve, výbuchů a hledání ztraceného kamaráda, ale něco podobně laděného určitě ano. Scény v Kurdistánu sotva vyplňují polovinu filmu, přitom pouze jednou věcí dokáží zaujmout - lékařské metody ošetření. Nic víc nenabízí, jedna akční scéna trvajíc dvacet vteřin je výstřelem do prázdna. Navíc nedokážou ani zachytit přátelství dvou hlavních postav, což je hlavním problémem celého filmu. Farrell se vcítil do role dobře, až mi párkrát připadalo, že zbytečně přidává. O druhé postavě nevím vůbec nic a vztah k ní byl až nechutně sterilní. Jak mi pak má záležet na tom, jak to s ní vlastně dopadlo, když tvůrci nedokázali do tak roztahaného filmu nacpat scénu, která by mě donutila alespoň přemýšlet, jak se vlastně jmenuje. Konec nám to všechno hezky vysvětlil, ale byl jsem tak znuděn, že jsem spíše vítal titulky, než byl spokojen s vysvětlením. 55% 22.03. 2010 (22.03.2010)

Válečné drama očima reportérů a válečných fotografů, kteří putují od bitvy k bitvě a zachycují ty nejhrůznější výjevy. Na jednu stranu to byl film s obrovským potenciálem, ale nakonec to nějak na ten plný počet nedopadlo. Nějak jsem čekal víc, ač psychologická hra Farrella s Leem byla velmi pěkná a dala filmu opravdový dramatický nádech. Celkově poutavé a krutě naturalistické komorní vyprávění, které postrádá maličko rychlejší spád, ale určitě dokáže zaujmout. 75% (12.10.2012)

Jedna věc je jistá, válečný reportér musí stát na nějaké straně, chca, nechca, jinak by se nedostal vůbec nikam. Tento postoj pak samozřejmě ovlivňuje jeho náhled na realitu. Jak se potom vyrovnat s faktem, že na druhé straně jsou také lidé, kteří prožívají totéž peklo, to fakt netuším. Je jasné, že je třeba zcela otupět, otrnout a to měkké vevnitř opancéřovat lépe než Tygra. Jednomu pak asi jebne a přestane rozlišovat to skutečné od toho ostatního, tp správné od toho nesprávného a to normální od toho šíleného. Peklo těchto lidí pak začne doopravdy až v okamžiku, když se pokusí vrátit se do normálního, rozuměj civilního, života. Náraz reality na jejich krunýř bývá většinou fatální. Ten náš svět raději vidí, jakkoli je to perverzní, ty dvě nejjednodušší věci na světě (Sonnery:-)), jak si vzájemně čistí nádobí, než jak někdo přijde o nohu, ruku, barák, rodinu, celou vesnici, město, všechno všecičko jen proto, aby nějaký čůrák ve stetsonu a vysokejch botách mohl jezdit ve svém obrovském autě za stejně nízkou cenu benzínu za galon jako jeho fotr. Tak, asi tak (03.11.2010)