Odnikud někam

Přemýšlím, který z nových (tj. v posledních pár letech natočených) a takzvaných obyčejných filmů na mě zapůsobil tak, jako Odnikud nikam. Ať pátrám, jak pátrám, pořád ne a ne najít snímek, který by byl zdánlivě tak všední a nezajímavý, ale přitom i tak nesmírně pravdivý, hluboký a všeříkající. V Odnikud nikam se moc nemluví, ale řekne se toho víc než dost. Stačí jeden pohled Stephena Dorffa a každému je jasné, co se mu právě honí hlavou. Film nás od samého začátku vtahuje do jeho světa, střídá chvíle „slávy“ i chvíle její odvrácené strany, a když už tak nějak víme, co je tenhle úspěšný herec zač, nastoupí na scénu jeho dcerka (vynikající Elle Fanning). Nevím, čím to bylo, ale přál jsem si, aby s ní mluvil co nejvíce, byl jsem rád za každý náznak toho, že k té malé dívce něco cítí, a po každém třeba jen s trochou zájmu prohozeném slovu jsem si trochu vydechl. A když si hlavní hrdina konečně přiznal (ve dvou jednoduchých větách, ale o to drsněji), co je zač, ulevilo se mi naprosto. Sofia Coppolla má zkrátka neobyčejně šťastnou ruku při výběru témat, s nimiž si navíc dokáže absolutně skvěle poradit... A moment, to mě přivádí k odpovědi na úvodní otázku – poslední takhle na mě působící film se nejspíš jmenoval Ztraceno v překladu. (04.03.2012)

I přes benátského Zlatého lva pro mě zůstává film stále nedostatečně doceněným. Sofia Coppola má obrovský cit pro zachycení těch nejskrytějších emocí, přičemž vůbec netlačí na pilu a film nechává volně plynout. Jako nejzajímavějš prvek mi přišel obměňující se temporytmus v jednotlivých částech filmu - dlouhé občas statické záběry, které dokonale zachycují prázdnotu Johnyho života v úvodní a závěrečné části, jsou v opozici vůči části ústřední, kdy je Johny se svou dcerou Cleo a kamera se nesnaží jen tiše pozorovat. (16.03.2011)

Děvky, sex, chlast a ferrari - aneb náročný život bohatého herce. Herec v hotelu, a přece úplně jinak než v Lost in Translation. Zatímco Lost in Translation sází na střet kultur, melancholii a charismatického, vtipného herce, Somewhere nabízí floutka, který nevydrží 24 hodin nesouložit a vede život podobně prázdný, jako film o něm. Film si sice drží pohodovou atmosféru, ale unavuje zdlouhavými scénami a postrádá stotožení a sympatie s postavou. (28.03.2011)

To, ze je to istym sposobom recyklacia nielen toho, co reziserka spracovala v svojich predoslych filmoch, by mi ani nevadilo v pripade, ze by tam niekde v pozadi, na urovni intimnych scen preskocil z platna do pritmy kinosaly nejaky pocit, ktory by tomu dianiu dodal v mojich ociach urcitu emociu. Zial, nechalo ma to chladnym a niekde v pozadi som neustale citil pocit, ze to cele bolo viac nutene ako spontanne, resp. zatial co napr. pri Lost in Translation som po chvili zabudol, ze pozeram film, tu sa mi odstupu voci platnu nepodarilo po cely cas zbavit. (19.11.2010)

Filmové prostriedky, s ktorými S.Coppola pracuje sú zaujímavé, ale málo divácky dôrazné či presvedčivé. Ťažko hodnotiť, či je chybou samotný námet alebo číry minimalizmus, na ktorý v tomto filme vsadila najviac. Úplne zredukovala dramatickosť, pohrala sa so všednosťou a realizmom. Pracuje s tichom, s hudbou, s postavami. Film pôsobí dosť autobiograficky, akoby bol točený viac pre vlastnú potrebu ako pre diváka.. (15.02.2011)