Odnikud někam

Sofii zbožňuju, očividně. Nechci brblat (běda mi!) a hledat kdesi cosi, považte však, že ona bojuje s lidmi, kteří budou srovnávat! V Tokiu bylo tohle, tamto...prd! Somewhere pojednává opět o tápajících lidech a opět mám nutkání je přizvat k nočním sedánkům bez zavíračky. Atmosféra plyne nahodile a nemlátí zběsile do rytmu -spíš uvádí do tranzu. Jen stěží přenesu zážitek ze záběrů na betonovou dálnici a její nicneříkající samotu, na vzdouvající se závěs... na striptérky u tyče :) Mám radost a pýřím se, Sofii totiž rozumím. (10.01.2011)

Mám rád vcelku osobitý styl Sofie, takže je vcelku jasný, že se mi film líbil. Je fajn, že nic není sděleno polopaticky a celek se utváří postupně, aby náhle vyplul napovrch. Film pak končí právě včas a nechal mě příjemně ukolébaného a snad šťastného z drobného filmového zážitku. Barový tanečnice byly nejvtipnější :-) HUDBA: Phoenix - je jen málo režisérů, kteří dovedou pracovat ve filmu s hudbou tak, jak se mi to líbí. Jedním z nich je M. Mann, druhou Sofia Coppola. Hudba hraje prakticky jen reprodukované nebo živá, takže do snímku přesně padne. Trochu mě zklamalo, že režisérka poprvé nevyužila žádné písničky od Air, ale bohatě to vynahradila Sebastianem Tellierem na večírku, který od nich není zas až tak daleko. (04.01.2011)

Přemýšlím, který z nových (tj. v posledních pár letech natočených) a takzvaných obyčejných filmů na mě zapůsobil tak, jako Odnikud nikam. Ať pátrám, jak pátrám, pořád ne a ne najít snímek, který by byl zdánlivě tak všední a nezajímavý, ale přitom i tak nesmírně pravdivý, hluboký a všeříkající. V Odnikud nikam se moc nemluví, ale řekne se toho víc než dost. Stačí jeden pohled Stephena Dorffa a každému je jasné, co se mu právě honí hlavou. Film nás od samého začátku vtahuje do jeho světa, střídá chvíle „slávy“ i chvíle její odvrácené strany, a když už tak nějak víme, co je tenhle úspěšný herec zač, nastoupí na scénu jeho dcerka (vynikající Elle Fanning). Nevím, čím to bylo, ale přál jsem si, aby s ní mluvil co nejvíce, byl jsem rád za každý náznak toho, že k té malé dívce něco cítí, a po každém třeba jen s trochou zájmu prohozeném slovu jsem si trochu vydechl. A když si hlavní hrdina konečně přiznal (ve dvou jednoduchých větách, ale o to drsněji), co je zač, ulevilo se mi naprosto. Sofia Coppolla má zkrátka neobyčejně šťastnou ruku při výběru témat, s nimiž si navíc dokáže absolutně skvěle poradit... A moment, to mě přivádí k odpovědi na úvodní otázku – poslední takhle na mě působící film se nejspíš jmenoval Ztraceno v překladu. (04.03.2012)

Smysl života Sofie Coppoly. Velmi neodbytně mě přepadl a dlouho se mě držel pocit, že kráčíme postupně proti toku času a Sofie Coppola právě natočila Odnikud někam coby svůj celovečerní debut. Ano, dívám se na tenhle snímek a úplně vidím v představách tu její slibnou kariéru, ten zjevný talent, ty nádherné filmy, co budou následovat, to rozvedení tématu z Odnikud někam v pozdějším brilantním Ztraceno v překladu... Proč je to ale obráceně? To je mimo rámec mého omezeného chápání. (04.01.2011)

Zvláštní film se zvláštní atmosférou a zvláštními postavami. Ale asi mám pro podobné filmy slabost, protože i přes všechny ty zdlouhavé statické záběry beze slov a takřka nulový děj jsem nedokázal od filmu odtrhnout oči. Jsem zkrátka odchovaný cyklem "Americké nezávislé léto", který na ČT sleduji někdy od roku 2003, a kde několikrát byly k vidění právě podobně laděné filmy, a i když tenhle film nebyl k vidění v rámci tohoto cyklu, tak mi přesto přišel něčím zajímavý, jen to něco nedokážu pojmenovat. Ale abych byl upřímný, od Sofie Coppoly jsem čekal něco víc, než slabší recyklaci jejího majstrštyku "Ztraceno v překladu". Ač mě prostředí hotelů a téma samoty ve filmech fascinuje, zde byla až moc velká a viditelná snaha o nějakou formu umění, která mi není zase tak blízká. Nevím, jestli bych v tuto chvíli ten film chtěl někdy vidět znovu, ale na první zhlédnutí musím konstatovat, že ten film docela ušel a alespoň na to průměrné hodnocení v mých očích dosáhl, a proto ode mne ty tři hvězdy nakonec získává. (13.07.2014)