Emily Brontëová: Bouřlivé výšiny

Mrdka v oku zůstává, ale je třeba si nasypat trochu popel na hlavu. :) Po 50. poslechu soundtracku, který je skvělý a trochu přemýšlení poslední dobou musím přiznat, že jsem filmu trochu křivdil. Bouřlivé výšiny jsou plné emocí a tak pokud zrovna nejste empaticky naladěni na vlnu všezničujícího chtíče a "osudové" přitažlivosti, radím vám dobře..nekoukejte na to. :) Zvyšuju hodnocení na 3* jelikož mi stále určité momenty z filmu občas vytanou na mysli a protože film samotný nemůže za to, jak se chovají hlavní postavy příběhu, které...a za tím jediným si stojím, se chovají na přesdržku a bez sympatií to prostě nejde. A Arbiterovi se omlouvám, že teď jeho komentář vlastně nedává smysl. :) A Bářino kuchařské umění nesmí být opomenuto! Vlastně asi stále jedna hvězda je za něj. :) (25.05.2013)

Príbeh Emily Brontë je plný smútku, žiaľu a utrpenia. Nedala im vôbec vydýchnúť. Sama vo svojom živote zakúsila málo lásky a šťastia, a možno preto to šťastie nedopriala ani svojim postavám. Spracovanie je naozaj slušné, drží sa predlohy a dve veci ho robia viac ako len TV filmom ... výborné herecké výkony a hudba. Mne osobne tam chýba viac toho tajomného, strašidelného a viac rozfúkaných vlasov. (04.03.2016)

Z odposluchu viem, že sused máva búrlivé výšiny hlavne po fazuľovici, takže sa musí pridŕžať dosky, no ale filmové spracovanie po cca desiaty krát toho istého románu už naozaj robí z búrlivých výšin mdlé nížiny a nízky tlak nevyliečil ani inak vždy výborný Hardy, pretože jeho rolu stále lepšie zastal v roku 1992 Ralph Fiennes. Větrná hůrka ostáva po tomto počine pre mňa na dlhé roky odviata vetrom a keď už hůrku, tak radšej tu našu, zabíjačkovú hurku. (23.01.2024)

Přístup k filmu jako k adaptaci k smrti nenáviděné knihy podle všeho nemůže škodit. Pokud je totiž adaptace povedená, může jenom překvapit, a přesně toto se této verzi Wuthering Heights povedlo. Oproti knize jsem totiž konečně cítil jak zamýšlené napětí, tak i něco málo z té prokleté osudové romantiky mezi Catherine a Heathcliffem. Catherine pro mě sice stále zůstává poblázněnou kravkou v literatuře se nejvíce blížící Belle z Twilightu, ale Heathcliffova pokroucená démonická láska film bez servítek táhne do působivého finále. Ale dost bylo chvály, ještě budu vypadat, jako bych chtěl památce prostřední z Brontëovic sester vzdát hold. (26.05.2013)

Bylo to úžasné. A protože mi poslouží jako skvělé odpaliště Lanarkův komentář, hodlám text vést jako reakci na něj (žádná šikana nebo tak): film jako takový se přeci nutně nemusí ztotožňovat se světonázorem diváka. Nehodnotíme střet námi uznávaného ideálu lásky s tím, který předkládá. A proč vlastně automaticky předpokládat, že nám nějaký ideál vůbec podsouvá? Jestli něco prezentuje, tak, dejme tomu, sílu citu mezi několika konkrétními lidmi na konkrétním místě a v konkrétním čase. "Realitu" (nejen) dobově ohýbanou a reprezentovanou postavami na červenou knihovnu krásně rozostřenými - chápej do běžných stereotypních škatulek jen těžce zařaditelnými - bylo pro mě osobně radost sledovat. On mohl být kretén, ona mohla být kráva. Noa? Hodnocení kompatibility postav se mnou, jako člověkem, mělo na požitek pramalý vliv. Jestli jsem ale někdy viděl film, který uvěřitelně přenesl ozvěnu první lásky náctiletých do světa dospělých, a nevznikla tak nefunkční konstrukce vytržená z času a prostoru, tak zde. Btw, Lanarku, zdá se mi, že jsi v přední řadě ke konci trošku pospával. Nová generace totiž rozbijí i tebou předpokládanou "definici lásky" reprezentovanou snímkem, kterou tak zavrhuješ. Dá se tvrdit, že mluví proti ní a když ne přímo proti ní, tak rozhodně reprezentuje další proměnu, kterými je (nejen) tato doba tak protkána. Už jen takové gesto autora očišťuje od předpokladu, že se pokouší předkládat nějaké neměnné ideály. ___ Druhý důvod, proč mě snímek tak uhranul, stojí čistě na mé deformaci ze zkouškového období. Je ujetý, že jsem polovinu hracího času přemýšlel nad úžasně zachyceným clashem morálky osvícenství a romantismu, nad dozvuky hierarchizace tradiční rodiny, nad ustupující nesmlouvavostí křesťanské morálky, nad motivy reventantů, postavením žebráků a cikánů v stereotypy proměňující společnosti poloviny 19. století nebo nad pomalounku dominujícím motivem manželství založeného na lásce. Škola je někdy nemoc! (26.05.2013)