Osm a půl

Asi najpreceňovanejšia klasika vôbec. Mňa netrápi to, o čom film je (myslím, že toto je celkom zjavné od samého začiatku, dokonca si myslím, že u Felliniho nejde o "čo", ale "ako"), ale spôsob, akým sa s problematikou vysporadúva režisér. Kombinácia patetického a subtílneho symbolizmu by mi nevadila, pokiaľ by filmové rozprávanie malo elementárne poetické dimenzie. Vulgárne sexy buchta z Guidovho detstva figurujúca ako zhmotnená spomienka v jeho súčasnosti plus zopár ďalších "vzletných" ťahov je všetkým možným len nie excitujúco magickou oslavou filmu a života (hoci i života zbabraného). Nemám nič proti felliniovskej či altmanovskej koncepcii masovej exploatácie ľudí a ľudkov, vadí mi však, keď je ich tam x na piatu a ešte tárajú 145 minút o "nesmrteľnosti duše". Poetické dimenzie par excellence má pre mňa "A loď pláva". Možno som príliš vzdialený od skutočnosti, ale je mi fajn. Boh stvoril svet za sedem dní, Fellini svoj film pravdepodobne za osem a pol dňa. Obaja urobili obrovské chyby, pánboh ale aspoň nefiguruje v titulkoch. (13.04.2005)

Well, je to kvalitní bordel... což je tedy záměr, takže dobrý, ale stejně se jen těžko brání dojmu že to celé mělo být o hodinu kratší a myšlence by to neublížilo. Nuda, která má potenciál pohltit. 8/10 Krásnou kameru ovšem oceňuji, a také fakt že bez tohoto by nejspíš nikdy neexistovalo dílo Charlieho Kaufmana. Ale nepochybně to bude pracovat a je docela možné že to v průběhu let uvidím ještě třikrát a budu to nenávidět+milovat skoro stejně jako Antonioniho Zvětšninu. (14.09.2019)

Ja sa skor priklanam ku komentarom uzivatelov Djkoma alebo Radya, lebo tiez som sa znazil pochopit, o co vlastne v tomto filme slo, ale bolo to velmi tazke a to som mal stastie, ze som nebol unaveny, lebo by som urcite zaspal. Ja osobne mam radsej komercnejsie filmy, ale dokazem byt otvoreny aj tazsim filmom, ale drama 8 1/2 bola na mna az prilis narocna a zbytocne dlha. Myslim, ze najkrajsie to vystihol Cival v komentari: "Já vím, o čem chceš vyprávět. O zmatku v nitru člověka. Ale musíš to říct jasně, aby tomu lidi rozuměli.“ No a ani tak neslo o to, ci som tomu rozumel, lebo aj keby som tomu rozumel, bolo to proste prilis nudne. Zatial som od Felliniho videl AMARCORD (1973) a SILNICE (1954) s Giuliettou Masina, ten posledne menovany sa mi pacil z jeho filmografie najviac... 22.07.2010 ________ Marcello Mastroianni - (Guido Anselmi) +++ Claudia Cardinale - (Claudia) +++ Anouk Aimée - (Luisa Anselmi) +++ Sandra Milo - (Carla) +++ Rossella Falk - (Rossella) +++ Barbara Steele - (Gloria Morin) +++ Hudba: Nino Rota +++ (22.07.2010)

Film má samozřejmě několik úžasných momentů (úvodní "létací" scéna, milostné laškování režiséra s milenkou), zcela určitě je třeba pochválit výběr hereček a to ne jen pro jejich vzhled, prvotní nápad i vizuální zpracování. Jako celek mě však film nějak zvlášť nezaujal a největší vinu za to dávám dlouhé stopáži. Snímek je totiž tak "silný" a svým způsobem jiný, že se to jednak nedá unést, jednak se do něj vkrádá ani ne tak nuda, jako spíše nepochopení a postupně pak již nezájem. Jak píšu, mnohé scény jsou samostatně a samy za sebe až úchvatné, ale film jako celek jim dost ubírá. Docela bych souhlasil s Civalem, Radyo i Mattym. (11.05.2013)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)