Osm a půl

Osm a půltý Felliniho film je opravdu zamotanou záležitostí, ve které gradují jak dynamické scény, tak ubíjí ty zdlouhavé. Celou první polovinu filmu jsem si říkal, že tohle na víc jak 3* nevidím, ale jelikož opět (jako u mnoha filmů) zafungovala polovina druhá, která byla vskutku vynikající, tak musím přidat. Líbily se mi ty vzpomínky na dětství, které jen podtrhly výjevy ze současnosti. Strašně jsem se těšil na překrásnou CC a je škoda, že jí bylo dáno tak málo prostoru. Zkrátka snímek, kterému jsem opravdu dost velkou část stopáže nemohl přijít na chuť. (13.03.2011)

O hraničním snímku Frederica Felliniho i Marcella Mastroianniho bych mohl napsat román, který se naneštěstí prodlužuje s překvapivě narůstajícími lety. Osmi a půl se mi otevírá nemluvně, zato oslnivě a zněle svět člověka, který se cítí poslán k tomu spoluutvářet zemské stvoření, aniž by byl disponován k plavnému otcovskému vzletu a objetí. Sebeironicky se přitom zobrazují události všedních střetů s kritiky, producenty, aktéry, které známe všichni, kteří jsme se vydali na věčnou poušť, na níž lze stavět jen z písku, i vzpomínky, které se oživují – s hlasitou výčitkou – všem, i těm bez jakýchkoliv tuh. Zdegenerovaný, k lhostejnosti vychýlený svět toužící po jasné interpretaci odvrací zrak od prvních zkusmých tvarování a žádá si jasného poselství, vůči němuž tvůrce dokáže nanejvýš mlčet nebo se vzdát a rozplynout – v prvotní mračna či písky, z nichž něco konečně povstane. Asa nisi masa… (13.08.2017)

Felliniho alter ego ve filmu hořce přemítá: "Měl jsem dojem, že mám co říci. Cosi velmi prostého. Chtěl jsem natočit film, který by byl užitečný všem." Potíž je v tom, že na konci projekce diváka možná napadne jiná replika, která rovněž zazní: "Vůbec nemám co říct, ale stejně to povím." S odstupem let je zřejmé, že podstatnou část tvorby Fellini točil vlastně o sobě, svém životě, svých představách a problémech. Fascinace sebou samým je jasně cítit z každého záběru 8 1/2. Fellini tehdy procházel tvůrčí krizí, bezradně tápal nad tím, jak realizovat látku, kterou zamýšlel natočit. Udělal tedy úkrok stranou a z nouze vznikl film o režisérovi, který - no schválně jestli uhodnete. Psát a točit sám o sobě je jednoduché, člověk má informace z první ruky, nemusí dělat kompromisy a hádat se se scénáristou. Fellini se na sebe sice dívá s ironií, ale už ne s odstupem. Ve snímku jde o tvůrce, který je obdivován, umělce, co je středem pozornosti, a na toto afrodiziakum slávy si už zvykl a dělá mu dobře. Slavný italský režisér nikdy neměl příliš v lásce nůžky a nutno uznat, že stříhat sám do sebe by mohl jen blázen. Výsledek je pro mě vyčerpávající, panoptikum postav kolem génia mě záhy začalo otravovat a nebyl jsem schopný, přes nejlepší snahu, dát 8 1/2 v tahu - vyšel mi na dva večery. Na konci nepřišla nějaká katarze, spíš úlevný pocit, že už to mám konečně za sebou. Klasik nechť promine, ale více než dvěma hvězdičkami ho neodměním. Ostatně - sám se sebou si užil víc než dost. Celkový dojem: 40 %. (11.11.2014)

Šmarja pane! Takhle vám to řeknu. Ježto jsem člověk, který ve skutečném životě nesnáší neukončené záležitosti a nezodpovězené otázky, první půlku filmu jsem si masochisticky užíval. No a jakožto pseudoumělec, který ví, zač je toho tvůrčí krize, jsem si užíval i tu druhou polovinu. No a jako člověk, který se toho nad prázdnými (ne)symboly už něco napřemýšlel, bavil jsem se i u snových sekvencí. Jen jednu tu vadu to má, že můj zrak text číst nestíhá, aneb sláva ukecaným Italům a jejich zatracený rychlý řeči. (03.02.2013)

V žádném případě se nejedná o nějaký povrchní, nicneříkající film, jak by se na první pohled mohlo zdát. I když souhlasím se slovy jednoho pána z filmu: "Mám v tom trochu zmatek". Ano, to přiznávám. Pokud jde o mě, tak jsem snad dobře pochopila, že Fellini nám ani nechtěl nic podrobně vysvětlovat a předkládat. Byla to mozaika situací, kterou bych shrnula slovy : bezvýchodnost, deprese v depresi, film ve filmu, naděje v beznaději a podobně. Pro každého něco. Evidentně prožíval takové situace sám Fellini, alespoň to tak na mě působilo. Současné momenty se prolínaly se sny, s minulostí, jeho fantazií a vizemi budoucího filmu. Každopádně ani ty lehce úsměvné vstupy nepůsobily přihlouple a za to jsem moc ráda. Jedno vím ale určitě, že navzdory Felliniho kvalit nebude tento pán patřit mezi mé dvorní režiséry. (09.02.2019)