Amarcord

Federico Fellini byl jedinečným a neopakovatelným režisérem a stejně tak je tomu u Amacordu. Výjimečný pohled na obyčejnost menšího města je naprosto neobyčejný... poetičnost vyprávění střídá jednoduchost života. Asi nejkrásnější součástí filmu jsou minipříběhy zvláštních lidí, které často vyprávějí přímo na kameru bez jakkéhokoliv ostychu a ktomu přerušováni třebas nejapnými zvuky vtipálků. Dílo je také autobiografické, především ve spojení s dospíváním, prvními sexuálními zážitky či platonickou láskou. Fellini nic neskrývá a přesto má film mnohá tajemství, na která musí divák přijít sám. Zasloužený Oscar a nezapomenutelné místo v kinematografii... (03.03.2004)

Pokial je tento film z Felliniho diel najlahsie pochopitelnym, tak normalne mam strach pustit sa do jeho dalsich filmov. Toto je moj prvy film, ktory som od Felliniho videl a zase az tak moc nadseny som nebol, ale tak dalo sa. Na jednej strane sa mi pacil ten lahky humorny styl natacania v obdobi pocas a aj mimo druhej svetovej vojny, rozpory v rodine, hlavne hadky a posmesky medzi synom a otcom, ale mozno na druhej strane mi tam chybala akasi vaznost, akokeby to bolo vsetko take samozrejme a normalne. Priklad podobneho filmu, ktory sa mi pacil na 100% je BIO RAJ (1988) od Giuseppa Tornatoreho, kde film posilnila nadherna hudba Ennia Morriconeho a mozno mi podobna hudba chybala v Amarcorde... 26.03.2009 ____ Pupella Maggio - (Miranda Biondi - Tittaova matka) +++ Armando Brancia - (Aurelio Biondi - Tittaov otec) +++ Bruno Zanin - (Titta) +++ Ciccio Ingrassia - (Teo) +++ Nando Orfei - (Pattaca - Tittaov strýko) +++ Giuseppe Ianigro - (Tittaov starý otec) +++ Hudba: Nino Rota +++ (26.03.2009)

Talianske filmy majú pre mňa zvláštne čaro, ale houby sa môžem hrať na nejakého experta. Toto bol milý filmový zážitok, najmä vďaka tomu panoptiku rôznych postáv a ich interakcií medzi sebou. Videla som na veľkom plátne, bratislavské kino Mladosť oslavovalo 100 rokov, toto premietali ako posledný film v rámci svojho narodeninového špeciálneho programu. Dobre vybrali. Obľúbená scéna: "I WANT A WOMAAAAAAN". Btw, prečo som to videla v anglickom znení? To asi nie je pôvodné. Celý čas mi to dosť silno prekážalo, lebo tie hlasy boli akoby naschvál parodizované do taliančiny. (Kino Mladosť - 19.10.2013) (23.10.2013)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Tak je to viac 70% ako 80%, s prihliadnitím na moje doterajšie hodnotenia Felliniho filmov, keďže tento je určite najprístupnejší a nedostaví sa ani počas dvoch hodín nuda, alebo frustrácia z nepochopenia metafor. Podobné filmy, zrejme inšpirované touto klasikou a ktoré sa mi páčili o niečo viac, sú Whats eating Gilbert Grape, alebo Čierna mačka, biely kocúr. No a Jakubisko by o svojich inšpiračných zdrojoch mohol tiež veľa rozprávať. Otázka je, či dnešný divák strávi film bez deja, ktorý "iba" oslavuje život. VIDENÉ ZNOVA: Fellini v Amarcorde kombinuje nostalgiu, komickosť a tragickosť v rovnakom pomere a to je, domnievam sa, jeho recept na triumf a na nesmrteľný štatút tohto filmu v histórii kinematografie. (17.09.2009)