Amarcord

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Jediná větší výtka směřuje k Felliniho mechaničnosti, s kterou dobýval svět. Amarcord naštěstí není tak smutně prázdný, jako Sladký život, protože téma evidentně k režisérovi hovořilo. Stále je to film epizodický, plný karikatur a zkratek, ale je v tom tentokrát jakási italská vitalita, vzdálená Mastroianniho strnulému pisálkovi. Jenže pohon je pořád stejný: rodina, dospívání, církev, automatizované motivy podávané ve stejné formě, až se sám Fellini jako režisér ztrácí. Z jeho kariéry se stal hlavně ten velký font, co na plakátu oznamuje další břitkou fresku, soubor předvídatelných vlastností, které slouží jen k tomu, aby obohatily filmografii v hezčím a malebnějším kabátě. Proto se chodilo do kina "na Felliniho", chodilo se na skandál. Jak nuceně a trapně zde působí scéna s obézní trafikantkou, která možná odhaluje Felliniho zvrácený vkus, ale hlavně generuje další šeptandu o obscénním filmu bez zmínky, jak je zbytek poetický a skvělý. (30.06.2012)

Tohle je (filmové) pohlazení po duši. Tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná, tohle se musí (pro)žít, (pro)cítit. Nostalgická tragikomedie ve vší kráse a Felliniho (autobiografické?) vzpomínání na dospívání dětskýma očima (tj. plné jemnosti, hravosti, laskavého humoru, kdy z každého záběru je cítit (filmařův) nesmírný obdiv (vřelý cit) ke všem jeho postavám na straně jedné a dospělého pohledu (nahlížejícího pod tu laskavou slupku) a ukazující jakoby mimochodem v náznacích, (ale za to jasně čitelných), ten tragický podtext. Musím jednoznačně konstatovat, že jsem Fellinimu nesmírně vděčen, že samotný závěr pojal formou nostalgického nádechu z úvodu, protože jsem si (téměř) jistý, že každý jiný „bych nepřežil“. P.s. stejně jako uživ. Radek99 i já měl pocit „dejavu“, jako bych byl svědkem zfilmování (nevydaného) románu B. Hrabala a za režisérskou stoličkou sedělo dvojče J. Menzela. Jak je vidět, život (v určitém časovém úseku), byť s pár odlišnostmi (typickými pro danou mentalitu) je stejný, ať už se jedná o jakoukoliv národnost. (20.02.2012)

Felliniho nostalgická vzpomínka na dětská léta. Kolem se šikovali fašisti, ale nikomu na tom nepřipadalo nic špatnýho. Kluci se ukájeli hromadně v autě a mysleli na matikařku či na obrovský kozy paní trafikantky. A nejvíc se ukájel pan farář, kterýho to tolik zajímalo. Fellini si v tomto díle na nic nehraje. Pouze ukazuje život takový jaký byl a jak ho on viděl. (30.10.2008)

Amarcord - to jsou barvy, světla, touha, smutek, smrt, humor, hudba, vzdor, hádky, láska, nostalgie, přátelství, rodina, práce, pláč, nemoc, nouze, fantazie, sny... Pokus o zachycení nepopsatelného, pomíjivého, prchajícího... Život jako chmýří - poletuje všude kolem nás ale chytit ho je těžké... Fellinimu se to podařilo (30.05.2006)