Amarcord

Asi tak, nechápu to vysoké hodnocení, jež se tomuto snímku dostalo. Pro mě je Amarcord předlouhou nudou, které se prý mám obdivovat, jelikož odborníci říkají, že se jedná o výborný film. Naštěstí nejsem odborník, tak si mohu říkat, co chci. Amarcord mě nebavil, nepostřehla jsem v něm prakticky žádný děj a pouze z úcty k panu režisérovi, který mě svými jinými filmy potěšil, ho neřadím po bok amerických béček. (27.03.2012)

Pokial je tento film z Felliniho diel najlahsie pochopitelnym, tak normalne mam strach pustit sa do jeho dalsich filmov. Toto je moj prvy film, ktory som od Felliniho videl a zase az tak moc nadseny som nebol, ale tak dalo sa. Na jednej strane sa mi pacil ten lahky humorny styl natacania v obdobi pocas a aj mimo druhej svetovej vojny, rozpory v rodine, hlavne hadky a posmesky medzi synom a otcom, ale mozno na druhej strane mi tam chybala akasi vaznost, akokeby to bolo vsetko take samozrejme a normalne. Priklad podobneho filmu, ktory sa mi pacil na 100% je BIO RAJ (1988) od Giuseppa Tornatoreho, kde film posilnila nadherna hudba Ennia Morriconeho a mozno mi podobna hudba chybala v Amarcorde... 26.03.2009 ____ Pupella Maggio - (Miranda Biondi - Tittaova matka) +++ Armando Brancia - (Aurelio Biondi - Tittaov otec) +++ Bruno Zanin - (Titta) +++ Ciccio Ingrassia - (Teo) +++ Nando Orfei - (Pattaca - Tittaov strýko) +++ Giuseppe Ianigro - (Tittaov starý otec) +++ Hudba: Nino Rota +++ (26.03.2009)

Praštěný Taliáni. Fakt, tohle je prototyp všeho Italského vměstnaný na pár okének 35mm filmu. Fellini, mnohými označovaný za boha, tady jasně dokazuje, že je to Ital a básník každým coulem. A tahle spagetti carmen (pro nelatiníky "báseň") nejvíc funguje, když je na scéně milion lidí a my si slepujeme jednotlivé obrázky do sebe. Ve chvíli, kdy se ale začně něco dít déle jak pět minut, je veškerá básnická atmosféra v luftu a já jsem se ukrutně nudil a sledoval hodiny až nezdravě často. Mít to o půl hodiny méně, navýšil bych hvězdy dvojnásobně, takhle ale musím (i s lehkým a vědomým poddimenzováním) zůstat na 50%. (25.05.2013)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Film je sice natočen opravdu bravurním způsobem, ale nesedí mi jeho roztříštěnost. Snažil jsem se orientovat o co v něm šlo, ale Fellini mi to rozhodně neusnadňoval. Jindy mi zmatené filmy neavdí, ale tento je moc temperamentní a italsky ukecaný. Zdá se jakoby chtěl Felllini zachytit své mládí skrze snové brýle. To se mu povedlo, ale cybí tomu nějaká pevnější dějová lini s pointou. (09.07.2007)