Sezení

V rámci mezí celkem slušný film, co se snaží vytěžit co nejvíce na touze těžce handicapovaného člověka užít si trošku srandy. Problém je v tom, že v The Sessions nejde o nic jiného než o snahu handicapovaného Johna Hawkese mít sex s Hele Hunt, která je po většinu filmu naprosto nahá. Co si budeme povídat, už jí prostě není 20, takže zas tak úžasné pokoukáníčko to není, ale z její strany to chtělo hodně odvahy v něčem takovém hrát. Plusem je, že příběh nekončí happyendem. Průměrný film, který se snaží využít teskného příběhu. (23.02.2013)

"My penis talks to me, Father Brendan." Na mě tento film opravdu zapůsobil. Úžasné. Nečekala jsem, že se u tohoto filmu zasměji. Tento druh černého humoru mi naprosto sedl a emocionální stránka příběhu nebyla vůbec přehnaná. Helen Hunt na svůj věk vypadá velice dobře a teda výkon Williama Macyho je naprosto neuvěřitelný. (Samozřejmě Johna Hawkese netřeba zmiňovat). Prostě skvělé. Myslím, že se na film někdy ráda podívám znovu :) 5* (09.02.2013)

Z času na čas sa objaví snímok o hendikepovaných, kde sa tvorcovia snažia zobraziť ich obyčajné túžby, pre väčšinu ľahko splniteľné. V tomto prípade je to podobné, na základe pravdivých udalostí sa film snaží dostať o panictvo muža stredného veku. Navzdory niekedy zbytočnej popisnosti ide o milú záležitosť, hoci mám pocit, že sa dalo z látky vyťažiť viacej. (16.02.2013)

Ačkoliv bylo ve filmu hodně sexu, nemůžu říct, že by mě pohled na nahou padesátiletou Helen Hunt nebo muže s obrnou nějak pohoršoval, což překvapilo i mě samotnou:) Naopak mě toto téma zaujalo, protože otázka sexuality postižených je poměrně tabuizovaná a zabývat se tím takto veřejně ve filmu je z mého pohledu odvážné a pozitivní. Také byla dobrá kombinace lítosti a humoru hlavního aktéra, protože jestli byl film opravdu podle skutečné události, tak musel jeho vnitřní sílu obdivovat úplně každý včetně mě. (05.02.2013)

Přestože jsem film neviděl poprvé, znovu jsem se jím nechal překvapit. Když Američané točí snímek o nás mrzácích, očekávám hlavně bezbřehý patos a více či méně skrytou výzvu ke kolektivnímu soucítění. Obojí mi poškozuje zubní sklovinu, protože se v takových chvílích neubráním zarputilému skřípání zubů. Tady k tomu ovšem nedošlo. Místo násilného dojáku, jež by mě donutil vrazit si do každého oka stovku hřebík, přišli tvůrci s civilně pojatým snímkem plným kvalitního, jemného humoru, čímž mi i přes v podstatě vážné téma způsobili dobrou náladu. Svým původním hodnocením jsem film zjevně nedocenil, takže dnes přihodím. / Poučení: Nikdy není pozdě. Pokud už není pozdě. (28.04.2022)