Sladký život

K téhle klasice si musí většina diváků vztah nejen najít, ale občas i vybojovat. Zatnout zuby a zkousnout tři hodiny vlekoucí se příběh-nepříběh, který začíná i končí bez nějakých větších emocí. Při první projekci někdy před lety jsem po půlce odplul do říše snů, po roce jsem Sladký život poprvé zhlédl celý v kuse, ale teprve nedávno, když jsem si ho kvůli studijním účelům pouštěl potřetí jsem najednou viděl jednotlivé epizody z Marcellova života, jak precizně, jedna s druhou, tvoří komplexní obraz \"sladkého\" (tedy hořkého a prázdného) života hlavního hrdiny, přetvářky a zpustlosti vyšších kruhů římské společnosti, odlidštěných bulvárních novinářů, pošetilých náboženských fanatiků a mnoha dalších aspektů života Itálie na počátku 60. let. Felliniho Sladký život vás odmění až po tom, co ho řádně strávíte a necháte si ho projít hlavou. 80% (02.03.2007)

99% - La Dolce Vita... Film, který toho řekne tolik, až je pro mnohé naprosto nesrozumitelný. Již začátek předznamenává, jakým směrem se Fellini hodlá ubírat. Za zvuku řvoucí helikoptéry, jež stěhuje sochu Ježíše se bulvární novinář a playboy Marcello neslyší s pohlednými slečnami na střeše, a z „konverzace“ zůstane jen mimika s gesty. Následuje Marcellova odysea s dcerou boháče, a se všemi obdivovanou švédskou herečkou. Doma na něj přitom čeká jeho snoubenka, která je do něj nešťastně zamilovaná, a trápí se. Intermezzo se zjevením Panny Marie... Pohádkový večírek u osvíceného přítele Steinera s úvahami o životním štěstí... Letmé seznámení s dětskou nevinností... Návštěva otce... Každá epizoda má myšlenku, funguje samostatně, a přitom jedna s druhou dokonale souvisí. Název Sladký život získává stále nové rozměry. Vše propojuje neuvěřitelná hudba kouzelníka Nina Roty. Při večírku na hradě divák pomalu začíná spolu s Marcellem cítit frustraci typu „Kam to všechno vede? K čemu to všechno je?“ Hádka se snoubenkou a Steinerův osud pak sice přinese náznak katarze, ta se ale nekoná, protože Marcello svému sladkému životu není schopen uniknout, a v jeho setrvačnosti nalézá své jediné zázemí, svou jistotu, své útočiště Proto Marcello stále neslyší, a i poslední „konverzace“ filmu (ironicky zrovna se symbolem dětské nezkaženosti) končí pouze mimikou a gesty. Tento film u mě roste s každým shlédnutím. Mistrně natočené poselství o sladkém životě! Neumím napsat víc, než Grazie a Maestro Fellini! (28.06.2006)

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. (04.10.2007)

A to ještě s ušima odřenýma až do krve. Druhý pokus o pochopení proč většina lidí Felliniho tolik žere a opět se nějak uspokojení nedostavilo (minule mě těžce znudila Silnice). V hlavě mi tak zůstanou pouze vzpomínky na výbornou hudbu, desítky Anity Ekberg a štěk Lexe Barkera. Toť bohužel vše. Ale ještě Federica odepisovat nebudu. Poslední šanci mu dávám s 8 a 12. (03.10.2006)

U Felliniho platí výrok Věry Chytilové, že děj je úlitba divákovi, režisér ho nepotřebuje. Neuvěřitelná smršť dojmů, drobných údálostí, firurek, muziky a dialogů které volně plynou podobně, jako tomu bylo u Armacordu. Když nestíháte vnímat, jste zahlceni. To celé na prostoru 167 minut! Fellini opravdu není pro každého. Kdo není na tuto smršť vnitřně připraven, bude jí zaskočen. :o) (21.09.2014)