Socialismus

tolik už bylo stížností, na tmářství (obscurité) nejen posledního Godardova filmu, na tak řečeno snobskou nesrozumitelnost podání, a zajisté si na totéž neméně hlasitě stěžovali ti, kdo s oblibou odsuzují lapidárně podávané filmy řečněním o banalitách a stříbrných podnosech, jaké údajně nedávají výzvu k vlastnímu aktivnímu chápání a chápání se (filmů). jsem ovšem přesvědčen, že kdyby se do slov dalo přeložit, co Godard "říká" filmovým obrazem, a on by tedy totéž vyřkl verbálně, dostihla by ho přesně tatáž obvinění: ze snobismu a elitářství. tak se věci (les choses) mají. takový už je úděl, ze kterého si, jak věřím, umělec (tento i obecně řečeno) nic nedělá (comme ça). prostě jen tak. ale to je zbytečná úvaha, protože přeložit obraz do řady slov možné není, zvláště ne pohyblivý a zvláště ne ten, pod kterým je podepsaný J-LG. jen mě tak napadlo, jak případné vlastně jsou i ty reakce, které už snad ani nemohou být vzdálenější filmu, od něhož se odrážejí, filmu mimo jiné tématizujícímu nevyslovitelnou nesnáz porozumění a sveřepou lidskou neochotu o porozumění vůbec usilovat. zejména, pokud jde o obraz, obraz rozvíjený v čase a obraz rozvíjený v čase, syntetizovaný s hudbou, respektive zvukem a "mezi řádky" doplněný o text. u ohromného množství filmů zůstává překážkou rozumění abstraktním obsahům v následnosti obrazů kódovaným nebývale úzké sepětí filmového (multi+inter/)média s hmotnou skutečností jako takovou. s výjimkami milovníků filmů mnoha vynikajících avantgardistů se i většina diváků naučila vnímat film jakožto něco daleko více konkrétního než abstraktního a témata se jim poté poodkrývala jen v jakýchsi svatých, nepředpověditelných okamžicích citového doteku mezi nimi a plátnem. a co je na tom špatného. ale co když dotek nenastane? je více než méně osamocený lidský rozum až tolik nemohoucí, že zůstane jen slepě tápat v tmách? Godard v Socialismu dosáhl skvostného účinku, který více než kdy jindy a kde jinde svádí abstrahovat obrazy a dekódovat je jako obecné hodnoty vážící se k sobě nejinak, jak na oděském schodišti a ústřední lodí vzpomínaný Ejzenštejn vyjadřoval pojmem "intelektuální montáž". a na tomto místě by měl správně každý povzneseně mávnou rukou a prohodit: "a co má být? není zdaleka první, ani jistě poslední, kdo ovládl film logikou intelektu, a proto jen za to velkou chválu nezasluhuje", ale ono nezůstává jen u toho. zároveň s tím Godard zachoval i apriorní konkrétnost, "reportážně" autentickou realističnost filmového záběru, kterou pravidelně připomíná nejen v záběrech na horizont oceánu a nahodile se vlnící mořskou hladinu - záběry natolik bezprostřední, až vedou oči diváka k úsilí proniknout pohledem hmotnou skutečnost na povrchu a dosáhnout neméně reálné skutečnosti transcendentní pod, respektive za povrchem, za obrazem. ostatně, každý umělecký obraz vede k tomu, co je za obrazem a současně přítomno v něm, přímo před lidským zrakem, kterému však vždy o nejnepatrnější krůček uniká. to je, velmi hrubě opsáno, to, jak si představuji ikonickou podstatu i filmového uměleckého obrazu. Godard svedl zkrotit filmové prostředky do zábavné, intelektuálně rozvíjené autorské deklarace s politickými obsahy a (co víc!) nijak se při tom nezpronevěřil kráse neodmyslitelně vlastní bezprostřednímu obrazu jako takovému, zobrazování jako takovému, filmování. nehledě na to, že Godardovy obrazy jsou často velmi příkře aranžované, nebo nepůvodní, kompilované, jak už je mistrovým zvykem. (14.07.2011) (méně) (více)