Giulietta a duchové

Jeden z mala Felliniho filmov, ktore ma brutalne oslovili. Mozno aj preto, ze som fellinimu dlho nechapal, az postupne studiom jeho dalsich filmov som pochopil svet v ktorom zil. Raz darmo, felliniho stopa v kinematografii je zasadna a velmi vyrazna. Vysoko vyzdvihujem najma to, ze pan rezsier upozazdil dejovu liniu, o, je to len volny sled na seba nadvazujucich volnych asociasii a snovych vyjavov. A to mam ja velmi rad, rezisersky brilantne, Giuletta Massina /perinbaba/ bola Felliniho muzou Uz viem, kde sa inspiroval Gondry a Nauka o Snech 100 % (06.01.2015)

Experimentální hra s barevnou optikou a snovým, epizodně poskládaným příběhem, prostřednictvím něhož nám Fellini znázorňuje svůj zřejmě důvěrně známý rozbor paranoidní ženské psychiky. Nejde tu ani tak o příběh, který je opravdu jen volným sledem halucinogenních představ, a jedinou postavou procházející určitým vývojem je v něm hlavní hrdinka Giulietta, ale spíše o nádherný obraz, kde barvy zachycují emoce i charaktery vedlejších postav, a mistrnou kompozici jak jednotlivých scén, jejichž rytmus nijak nenarušují ani pečlivě sestříhané vzpomínkové flashbacky, tak i samotných záběrů - každý obraz mocně působí dojmem, jak je vše stylizované a předem uspořádané, od zmíněných barev a kulis až po samotné pohyby herců, což na jednu stranu snižuje emocionální dopad a divák nemá šanci prožít tento takřka strojový systém nějak hlouběji, ale na druhou stranu to dělá z filmu obdivuhodné umělecké dílo, jehož každičký zákrut i odstín se sice časem okouká, ale respekt a skvělý první dojem zůstanou navždy... 80% (07.10.2015)

Tento film mě totálně okouzlil, úplně vším. Barevností, která míchá eleganci a nonšalanci s křiklavostí a kýčovitostí. Příběhem, který by se dal odvyprávět za pět minut nebo by se z něho dalo udělat nudné psychodrama. Figurkami přátel, celou atmosférou, typicky felliniovsky rozpustilou, bláznivou, magickou, se špetkou jakési uštěpačnosti a nadhledu. A nad tím vším pluje Giulietta Masina s tím nepopsatelným výrazem tváře, jaký nemá žádná jiná herečka na světě a pro který ji miluju. Je to směs jakési holčičkovské naivity a dobroty a babičkovské shovívavosti a chápavosti plus cudného rošťáctví obou dvou. Myslí si svoje a je nad věcí. Myslím, že takhle se koukala i na svého Federica:-) (28.05.2010)

Tak týmto filmom som sa s Fellinim dosť minul. Mám rád filmy plné symbolov a vyobrazenia stavov mysle a podvedomia (napr. Proces), lenže problém je v tomto prípade vo vizuálnej stránke. Prišla mi bohužiaľ odpudivá a jediným stimulujúcim vizuálnym faktorom bola pre mňa sexi susedka. A pritom by to malo byť všetko ostatné. Potom sa mi nad tými obrazovými metaforami vôbec nechce rozmýšlať. Mojej túžbe preniknúť do filmu nepridala ani staromódna hudba, ktorá napríklad funguje v Allenových filmoch. V tomto prípade je to bohužiaľ čisto o vkuse, mnohé Felliniho filmy sa mi páčili, ale boli to tie so silnejšou zápletkou. Masina ale predviedla výborný výkon, Fellini jej zrejme vysvetlil, čo-čo vo filme znamená. Takže celkovo nuda. (31.10.2012)

Film zahlcuje diváka obrovským množstvom vnemov, ktoré nestačí priebežne spracovávať, takže sa odovzdane (nerovná sa rezignovane) necháva unášať zdivočelou Felliniho fantáziou, ktorá napokon funguje omnoho lepšie než akákoľvek iná koncepčná stratégia. Ako zmysluplne vyjadriť postavenie hypersenzitívnej ženy, ktorá cíti, že sa rozpadáva jej manželstvo? Tristnou psychodrámou so srdcervúcou samovraždou na konci? Nie. Fellini - podobne ako neskôr Almodóvar - potrebuje veľa farieb a extravagancie. Giuliettini extrovertní príbuzní, priatelia a známi (možno s výnimkou manžela tajomnejšieho než všetky "spiriti") postupne splynú s inváziou extrovertných duchov vyvolaných chorobnou hrdinkinou predstavivosťou, takže Giulietta prestáva rozlišovať skutočnosť od fantázie. V širšom zmysle sa tak stáva človekom, ktorý zvažuje možnosti alternatívnych svetov a nekonvenčných riešení. Byť tak Giuliettou, zostanem v spoločnosti mačky-alkoholičky, chlastajúcej šampanské... Záverečná scéna našťastie nedáva žiadnu indíciu o skutočnej povahe akcie. Fellini úspešne eliminoval nielen logiku, ale i klasické rozprávačstvo, čím umožnil, aby sa do procesu percepcie plne zapojilo i naše podvedomie. Po záverečných titulkoch som skonštatoval, že som bol práve svedkom čohosi slávnostného. Na sofistikované thrillery založené na železnej logike a vykalkulovaných emóciách si nepotrpím, absencia príbehu mi bola vždy milšia, pretože krásne rozprávať sa dá i púhym obrazom. A duchovia nemusia len strašiť, niekdy prenášajú svoju blaženú arkadickú existenciu i na smrteľníkov. Pokiaľ im to smrteľníci dovolia. (29.06.2005)