Koncert

Přenádherný film jednoho z mých nejmilejších režisérů. 5 hvězdíček nejen pro to, že jsem milovnice vážné hudby (i té méně vážné). Smích přes slzy, slzy přes smích, takový je film Radu Mihaileanu a nekonečné emoce- v kontextu celého filmu- v závěrečném Čajkovského houslovém koncertu D dur. https://www.youtube.com/watch?v=aOPGepdbfpo (12.04.2014)

V prvních dvaceti minutách jsem to chtěla vypnout a nakonec jdu do plných. To jsou věci. Radu se do mě trefil. Chvílemi jsem se válela smíchy, myslím, že se u toho řezal i Kusturica, a nakonec si to všechno sedlo a odneslo mě to na křídlech dokonalé harmonie. Výborný počin! Nezapomenutelný. Mélanie Laurent mě v posledních letech moc nebaví, jakoby herecky vyšuměla, ale v Koncertu byla báječná! Moc pěkné. Budou-li někdy dávat v bedně, doporučuji. (30.11.2020)

Čajkovský se dočkal krásné pocty. Nádherně emocionální snímek, jenž funguje jako poklona jeho hudbě; portrét vášní, jaké jeho hudba vzbouzí; hrozící šílenství, jenž může vyplynout z posedlosti jím. To vše v natolik ruských kulisách, že by se i Čelakovský zastyděl. Celé toto dílo má totiž silnou ruskou duši, francouzský půvab a... Čajkovského. Scénář je vysloveně jen půdorys na kterém staví skvělí herci, skromný kameraman Dailland a Radu, jenž je vypravěčem, který dokáže nadchnout, rozesmát i dojmout. Promiňte, jdu rozbít prasátko a vyrazit někam na klasiku, třeba potkám i Mélanii. Chtěli hrát - nemohli, chtějí hrát - nemůžou, tak si svojí šanci ukradnou, užijou a nenechají vzít!... 100% (13.07.2011)

Neuvěřitelné se stalo skutečností, tedy alespoň v této roztodivné komedii, které tři uvedená žánrová zařazení rozhodně nestačí... Už začátek se nese v duchu "Dannyho parťáků", rozumí se hezky po slovansku, aby se prudce stočil do polohy libovolné veselohry od Kusturici, v některých pasážích dosahujíc i jihočeských Hoštic. A když už jsme blahosklonně naladěni na odlehčené téma, začnou se ještě napůl v legraci vytahovat politické křivdy, sociální nerovnosti a štulce pod žebra Rusům, Židům a dalším, dobře se parodujícím etnikům, až přes všechnu tu srandu dospějeme k rozděleným rodinám, zničeným kariérám a přetrhaným snům s tragickými důsledky. Ani moje pocity by se nemohly spojit v celek (jako bych se dívala na několik filmů, pomíchaných ve střižně) nebýt kompaktního prvku, kterým se stává hudba - nejen, že jí vděčím za každý trylek, kterým přerušila scénky, přesahující míru dobrého vkusu, ale především za tu desetiminutovou husinu, kterou mi v samotném závěru způsobila spolu s prsty, vibrujícími po neviditelných strunách za letu sibiřských vloček i s nádherně dojemnou Mélanií Laurent. (16.02.2013)

Přestože se v budování komiky využívá klišé o divoké, ale zároveň citlivé a melancholické ruské duši, rasových stereotypů o romech a židech, stejně tak bordelu v postsovětském Rusku, nelze upřít dobrý casting, timing pro gagy a dravé tempo v první půli (takové kusturicovské to je). Ovšem po příjezdu Rusů do Paříže se staví na typu humoru o buranech v lepší společnosti a i ten v průběhu ustupuje absurdní zápletce, tentokrát využívající klišé o Rusku sovětském. V závěru nás proto drtí Brežněv s gulagy a jako bonus k tomu výlevy o síle a důležitosti hudby. Druhá slza kape, dojetí nad svým dojetím rozněžňuje, Kundera se směje. (01.04.2010)