Prova d'orchestra
Skúška orchestra
Orchestra Rehearsal
Režie:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Luigi Uzzo, Balduin Baas, Franco Mazzieri, Clara Colosimo, Elizabeth Labi, Sibyl Mostert, Adelaide Aste, Claudio Ciocca, Rolando De SantisObsahy(1)
Film Federica Felliniho zobrazující mikrosvět symfonického orchestru odhaluje zároveň metaforický přesah fungování skupiny, většího společenství lidí, či dokonce státu. Zkoumá nejrůznější radosti, strasti, frustrace a triumfy hudebníků. V prostoru bývalé středověké kaple, která nyní slouží jako oratorium, připravuje postarší pomocník vše potřebné ke zkoušce orchestru. Hudebníci při příchodu vtipkují a navzájem se škádlí. Zástupce sdružení jim oznamuje, že o nich přijel televizní štáb natočit reportáž. Mluvit s ním však není povinné a členové orchestru nemají nárok na žádné příplatky. Hudebníci hovoří o svých nástrojích. Potom se dostaví německý dirigent a začne jim diktovat tempo. Křičí a uráží je. Zástupce vyhlásí dvacetiminutovou přestávku. Dirigent odchází do své šatny a mluví o tom, jak se hudební svět změnil a sbormistr už se dávno netěší žádné úctě. Když se pak opět vrátí na zkoušku, orchestr se proti němu vzbouří. (Cinemax)
(více)Recenze (63)
Znázornění toho, že i společnost musí být dirigována, jinak nastane rebelie, která způsobí jen samou škodu. Hrozně se mi líbila i skutečnost toho, že i profesionální hudebníci se snaží ze své práce ulít a nedělají ji jen z láskou. Viz. scéna z posloucháním zápasu z přenosného rádia. ()
Orchestr je vlastně obrazem celé společnosti. Pravidla a řád postupně upadají. Ve jménu svobody, rovnosti a demokracie si každý začíná dělat, co chce. Postupně přichází chaos a anarchie. Hudebníci (lidé) přestávají zcela poslouchat svého dirigenta (politiky, zákony). Pak nastane katastrofa. Všichni ohromeně zírají a neví co dál. Dirigent využije situace, znovu začne hudebníky řídit a brzy už je opět okřikuje. V době chaosu a krizí se skutečně většinou objeví různí vůdci, kteří lidem nabídnou pořádek a jistotu, ovšem za cenu, že se nechají ovládat a budou poslušní. Rovnováha a harmonie ve společnosti zřejmě není dlouhodobě možná. Každá skupina prosazuje svoje zájmy a představy. Každý hudebník v orchestru je přesvědčený o důležitosti a nenahraditelnosti svého nástroje. Časem to tak ve společnosti vždy začne sklouzávat buď k rozkladu nebo k nějaké formě diktatury. V tomhle směru je film vynikající a trefnou alegorií i zneklidňujícím proroctvím zároveň. Po vnější dějové a výrazové stránce je ovšem film poměrně nudný a nezáživný, což u Felliniho není normálně zvykem. Orgie obrazové fantasie se tentokrát nekonají. Sledovat celou dobu skupinu hráčů v jednom prostoru je dost stereotypní, ale naštěstí to trvá jen 70 minut, během nichž je vše podstatné sděleno. Zkouška orchestru je tak každopádně více k zamyšlení než ke koukání. ()
Kdo by to byl řekl, že se to zvrtne až v podobenství. O filmu jsem předem nic nečetl, a tak jsem byl překvapen. ()