Roma

Kupodivu jsem byla unešena i z tohoto podivně dokumentárního filmu o Římu, vlastně se mi zatím zdá nejpřístupnějším dílkem od Felliniho. Je to také dáno občasnými vskutku humornými situacemi (ono totiž vidět přehlídku církevních šatů - to se jen tak nepoštěstí, nebo Felliniho kterak deklamuje, že ti studenti kritizují film, který právě natáčí...). Roma chvílemi však i kritizuje a nostalgizuje - mizející fresky vykutané krtkem v nově stavěném metru, toho jsou jasným příkladem. Jen mě takříkajíc zaskočila šišlavá angličtina ... (nepochopení z mé strany - nebo to byl zase jen vtip???). Film je poctou i kritikou Říma zároveň, je také poctou a kritikou italskému temperamentu, je to vizuálně a audiálně (ruchy velkoměsta hrají velkou roli) úchvatný film, sice bez děje, ale s poselstvím. (23.05.2006)

Film, který příběhově volně sousedí s Amarcordem, ale opravdu volně "dvakrát podtrženo". Vypravěčsky sevřené příběhy z malého města nahrazuje chaotický svět velkoměsta. Mladý jinoch přijíždí do italské džungle plné života, světel a křiku a společně se změnou prostředí se mění i Felliniho režijní styl. Roma je dílo na pomezí dokumentu a hraného filmu, dovedně pracuje s rychlým střihem, vrstevním dialogů a tříští nejrůznějších scén. V kabinetu kuriozit velkoměsta se prolínají nejen příběhy mnoha lidí, ale i dvě časové roviny – minulost (s Peterem Gonzalem Falconem v roli jinocha, poznávajícího taje Říma) a "současnost", ve které se přímo temazituje natáčení filmu (hlavní roli hraje sám Fellini). Ve změti hlasů a událostí nezaniká Felliniho talent pro vypointovanou situaci (naprosto geniální přehlídka církevní módy, objev zachovalé římské vily v podzemí města). Roma je vskutku mistrovské dílo, které je v jedné rovině plastickým vyobrazením života v matce všech měst, v rovině druhé metaforou civilizace, která na jeho základech povstala. Nevšední film pro nevšední chvíle... :o) (25.01.2004)

Felliniho mistrovské vyznání se z lásky k milovanému Římu je balzámem na duši každému, alespoň trochu kultivovanému divákovi. Roma nabízí hýřivou estrádní přehlídku dojemně groteskních obyvatel města, Felliniho trademarky v podobě kabaretové zábavy, biografů a nevěstinců, ale rovněž i nevšedně zábavnou, rádoby dokumentární mystifikaci (viz. úžasné pásmo natáčení na dálnici, jež Vám nedá popadnout dech). Pro mě osobně se jedná jak o pomyslný vrchol druhé fáze Felliniho tvorby (tedy prakticky všeho od Sladkého života), tak i o jeden z jeho nejjiskřivějších i nejoslnivějších snímků vůbec. Mj. nejen Fellini, ale i jeho dvorní skladatel Nino Rota dosáhl skrze Romu svého vrcholu. (06.11.2023)

Řím je pocitovou básní. Federico Fellini odhalil část vlastního nitra, ponořil se do zájmů i dojmů a zazpíval báseň, nakreslil intimní odezvu na zvuk se jménem Řím. Smíchal vzpomínky, představy, prožitky, asociace, sny, sarkasmus, sebepoznání, traumata, vášně, lyriku a provokování. S vůní poezie se prožívá nesmrtelná krása života, koláž pocitů prostupuje v rytmech kontrastů, živelného temperamentu, neurvalosti, úkroků zlehčování a mumraje barevného hemžení. Hravost představivosti a niterných impulsů má obsedantní potřebu popichovat, zlehčovat, tančit a zažívat. Hlavním nástrojem pohybu celé básně vpřed je sám Federico Fellini (v mladické ztřeštěnosti Stefano Mayore, v prvních zkušenostech s městem Peter Gonzales Falcon s hlasem Renata Cortesiho). Vzpomínka se střídá s úštěpkem budování fiktivního dokumentu, koláž lehce křepčí a vzdychá, úsměšek se raduje životem, lačně ukrajuje sousta a vrtošivě dotírá. Z postaviček odrazu vnitřního světa: opojné okouzlení vášní romantického prožitku života Dolores (Fiona Florence s hlasem Cinzie Abbenante), v halucinační nostalgii utíkající osamělá zestárlá aristokratka Domitilla (Pia De Doses), zkušený průvodce římským podzemím (Marne Maitland s hlasem Oresteho Lionella), laskavý kardinál Ottaviani (Renato Giovannoli s hlasem Franca Latiniho), divadelní herec v roli Julia Caesara (Feodor Chaliapin Jr.), provozovatelka ubytovacího labyrintu (Maria De Sisti), vytrvalý stepař (Alvaro Vitali), vznětlivě výbušná karikatura katolické prudérie a přepjatě autoritářský ředitel školy (Franco Magno), či nedůvěřivě plachý pohled herečky (Anna Magnani). Řím je básní vnitřního světa Federica Felliniho, z nerovnoměrně souznějících rýmů a not sestavil koláž z autenticity, pudů, mámení, rozvernosti a sarkastického sebepoznání. Řím je odrazem mumraje nitra, vnitřní svět je je formován místem. Osobité vyjádření pocitu jménem Řím! (13.09.2019)

Asi nejlépe film popsal a zhodnotil už samotný režisér hned v úvodu. A díky tomuto varování jsem si nemusel tak dlouho zvykat na neobvyklé uchopení příběhu. Už jen doplním, že minimálně kvůli objevení antických fresek stojí za to film vidět, i když mi k srdci úplně nepřirostl a ne všechny obrazy mi sedly. (19.01.2017)