major.warren

Je týden po LFŠ v Uherském Hradišti a mně se v hlavě utříbilo několik myšlenek zejména ve spojení s třemi zhlédnutými filmy: tuzemský Zahradníkův rok, rumunské veledílo Od konce světa nic dobrého nečekejte a fenomenální Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel. Rád bych se zde ve formě "krátkého komentáře" vyjádřil k posledně jmenovanému titulu. Občas se poštěstí, že narazíte na film, který vás nejen odrovná svou absolutní formální vycizelovaností, myšlenkově vás zasáhne, ale v neposlední řadě vás také nechá zapomenout, že sedíte v kině (v tomto případě navzdory délce 202 minut celkové stopáže, tedy objektivního času projekce). Jsou takové filmy, které to umí, leč jich je minimum. Když už se nějaký takový objeví, mám před ním obrovský respekt. Chantal Akermanová možná nenatočila "ten úplně nejlepší film všech dob," jak říká - přes nespornou prestiž stále historicky pokrytecká - anketa Sight and Sound, ale rozhodně stvořila strhující dílo o údělu ženy zmítané v každodenní rutině, jež se pro ní stává existenční pastí. Akermanová (v době natáčení teprve ve věku 25 let) ví přesně CO chce divákům říci, PROČ jim to chce říci a JAK jim to chce říci. Splňuje tedy základní triptych pravidel tvůrčího úspěchu. Během tří dnů (časově subjektivní, tzv. psychologická rovina filmu) se odehraje procedurální, na funkci variování jednotlivých postupů a rituálů založený vývoj hlavní hrdinky (v naprosto přesném podání Delphine Seyrigové). Navzdory délce a měnícímu se dramatickém náboji Akermanová ani jednou nevybočí z dokonale vybudovaného stylu. Ránu zasadí především dokonalá práce s mizanscénou a variováním kamerových úhlů, ale hlavně naprosto famózně zvládnutý rytmus, díky jehož preciznosti 200 minut uteče pocitově za dvě hodiny. Třetinu filmu zabere jen zbytek prvního dne. Seznamujeme se s denními návyky Jeanne Dielmanové, rutinními povinostmi (úklid, vaření večeře synovi), rodinou situací i vnějšími okolnostmi jejího života, jenž se dlouhodobě omezuje jen na byt a přilehlé ulice. Během druhého dne dojde k rádoby nevinnému vychýlení jejích zavedených standardů: POZOR!!! SPOILER JAKO KRÁVA!!! Jeanne Dielmanová převaří brambory. Zdánlivě banální věc znamená v intencích nalinkovaného života Jeanne Dielmanové zásadní bod zlomu, který pomyslně láme i celý film (ne náhodou se brambory převaří téměř přesně ve 100. minutě). O třetí tragicky vyhlížející části a devastujícím, přesto očistném závěru filmu raději hovořit nebudu. Až v Jeanne Dielmanové shledávám onen skutečně realistický přístup k intencím každodennosti, k něčemu, co leží kolem nás, co se nachází za okny vedlejšího domu a o čem běžně nehovoříme, natož o tom točíme filmy!! V tomto ohledu pokládám Jeanne Dilmanovou za vrcholnou ukázku disciplíny realistického vyprávění. Pro některé možná pseudoumění pro hrst zasvěcených bláznů, ale Ti nechť raději vyrazí na filmy typu Křižáček, Hadí plyn, či Zápisník alkoholičky. Ne každý, kdo nechá běžet kameru a své postavy mlčet, dokáže říci, proč to dělá, a už vůbec to neznačí, že umí vyprávět. Stále věřím, že rozhodující entitou jsou diváci, nicméně i historicky je známo, že spousta mistrovských děl si na své docenění musela počkat i mnoho desítek let. Doufám, že kritici tak alespoň Jeanne Dielmanové pomohou dostat se do širšího společenského povědomí. Titul "Best film ever" či z druhé strany "nuda o loupání brambor" o ní totiž příliš mnoho nevypovídají...

Raný Allen, ovšem již stojící v pozici ostříleného scénáristy i herce, ale také coby autor divadelní hry, jejíž původ Play It Again, Sam! rozhodně nezapře. Film však funguje skvěle sám o sobě, je dramaticky perfektně vystavěný, režijně zvládnutý a rychlému sledu dialogových smyček dominují vynikající herecké výkony. Filmový kritik "Allan" je tragikomickou postavou, kterou si musí chtě nechtě zamilovat každý milovník kinematografie, fanda Casablanca a zejména pak specifická skupina filmových kritiků, rovněž jako všichni odkopnutí partneři, jejichž vášnivý zájem představuje pro svět kolem nich leda nudné maření časem.

Není větší radosti, nežli zjištění, že Woody Allen i v osmaosmdesáti dál oplývá jako filmař dychtivou energií čerstvého dvacátníka, dál svět glosuje svým břitkým, leč inteligentním humorem a své nové hrdiny vede na jejich cestě za láskou s hravostí, jakou by mu mnozí o dekády mladší kolegové mohli leda závidět. Po opravdu rozvrzaném Kolu zázraků z roku 2017 jsem o Allena přestal načas jevit zájem. Majákem, jenž mě k jeho osobnosti znovu přitáhl, byl v poslední době paradoxně spíše vyvolaný skandál okolo jeho manželství s Miou Farrow a všechna ta křiklavá obvinění, jejichž právní legitimita je asi stejná jako tvrzení, že Země je placatá. Hodně diváků i institucí se od Allena a jeho tvorby distancovalo. Dobrovolný exil ve Francii (kde mu koneckonců vždy rozuměli nejlépe) však Mistrovi očividně prospěl. Zásah štěstím je neskutečně svěží, příjemný a nápaditý film, v němž se režisér Annie Hallové po dlouhé době vrátil k síle svých kanonických děl, byť jinak než bychom možná čekali. V Zásahu štěstí zprvu Allen navnadí divácké choutky náznakem romantické komedie o nevěře, posléze přejde k hlubší reflexi instituce manželství, aby v druhé půli mohl chytře vykličkovat a přesunout se k napínavé detektivce, jejíž pointa je báječně úderná. Je to rozhodně nejdospělejší a nejzábavnější Allenův snímek - minimálně od Půlnoci v Paříži - a zvláště potěší i pro omračující fakt, že je to jubilejní dílo s číslem 50. Žel je nejspíš opravdu poslední.

Po Šťastném Lazzarovi pokračuje režisérka Alice Rohrwacherová v šíření krásy filmem Chiméra, pojednávajícím nejen o skrytých skvostech etruské kultury. Je jen o málo slabší než její předešlý Lazzaro, v němž pro změnu zkoumala dopady postindustriální společnosti. Svůj osobitý styl Rohrwacherová ani v Chiméře nezapře: Super 16 mm, zrnitý obraz, vskutku magické působení světla. Hlavním hrdinou Chiméry je mladý Angličan Arthur (Josh O'Connor), který - stejně jako Lazzaro - vládne nadpřirozenou schopností. V tomto případě se jedná o umění nalézt pod zemí tisíce let spící etruské hrobky a jejich bohatství. Zároveň Arthur pátrá po bráně do studnice umlklých duší, jež by ho zavedla k jeho ztracené lásce...

Nápaditá bilancující mystifikace, v níž věčný experimentátor Jan Němec spojuje archivní záznamy z roku 1968 s průvodním komentářem a rekonstruujícími záběry z festivalu v Cannes o půl století později. Vtipné, sžíravé, ostře glosující, nešetřící ani Němcovy nejbližší filmařské kolegy... takové je poslední dílo tohoto modernistického mistra čs. kinematografie. Hranice zvládnutého filmu a neumětelství se filmovým médiem vyjadřovat je zde chytře setřena Němcovým nezaměnitelným rukopisem.

Přesně pro takové filmy miluju kinematografii! Oliver Stone je jedním z mála filmařů, co dokáží vytvořit dokonalou syntézu estetických i společenských hodnot. Uměl to snad ještě Forman, ale dnes mi to - bohužel - přijde čím dál tím prchavější, když vidím kolik sebestředných experimentátorů/neumětelů na jedné a morálních poslů/neumětelů na druhé nás zahlcuje svými díly. Skutečné umění tkví ale právě v tom, když mají jednotlivé obrazy co říct divákům. A to je Salvador!

77th Cannes Film Festival 2024: Prostě fantastické! Intenzivní a napínavý portrét velkého brazilského politika (asi největší osobnosti současné levicové politiky vůbec). Oproti fanatickým ódám na Castra a Putina se kdysi věhlasný režisér i přes nesporný obdiv k "Lulovi" tentokrát drží snadno dohledatelných faktů, které mísí s historickými i aktuálními materiály a také nově natočeným rozhovorem se samotným Lulou. Dokument vlastně nepřinese nic objevného, avšak způsob, jakým vypráví je tak expanzivně strhující, že v závěru vyburcuje napětí i u těch diváků, jež výsledek brazilských prezidentských voleb z roku 2022 dobře znají. Oliver Stone se konečně zase vrací mezi velké hráče. Díky za to!!

77th Cannes Film Festival 2024: Nový snímek Davida Cronenberga k mému zklamání ztělesňuje většinu věcí, co se mi na současné světové kinematografii nelíbí. Předně je až chronicky posedlý vývojem nových technologií, jež aktivně zapojuje do vyprávění i fungování fikčního světa. OK, Griffith v 10. letech provedl totéž s autem a telefonem, jenže v 10. letech měl auto a telefon jen málokdo, zatímco dnes má mobil se 4K foťákem doslova každý, stejně jako osobní chat s AI. Emocionálně je to chladné, tempo utahané a jednotvárnost celku podtrhuje Shoreův synthsoundtrack. Premisa filmu, vycházející z tématu nemožnosti vyrovnání se s odchodem blízké osoby, je pojata sic nápaditě, ale vedle toho Cronenberg využívá snad všechna možná existující klišé, co lze v dnešním mediálním prostoru najít (Rusové, Číňani, vliv AI). Vincent Cassel a Diane Kruger jsou s pomalu utíkajícím časem otravnější a otravnější, leč za to zjevně nemohou. Konstrukt a lacinost jim předepisuje scénář. Cronenberg si film údajně natočil jako jakousi osobní terapii. Jestli mu to pomohlo, jsem rád a očekávám, že jeho příští film bude hrát podstatně vyšší ligu.

77th Cannes Film Festival 2024: Krásný film. Paul Schrader tentokrát pro změnu ponechal své životní téma "hledání poslání jednotlivce coby formy vykoupení jeho existence" v pozadí a klíčovou roli přenechal v OH, CANADA fragmentárním návratům nespolehlivého vypravěče Leonarda Fifse. Richard Gere na prahu smrti je tu fenomenální - formou projevu mi připomněl Fraserův herecký comeback v THE WHALE. Gere coby úspěšný filmař na smrtelné posteli absolutně přehrává afektovanou manželku, jejíž postava by starému cynickému a sebestřednému umělcovi mohla krásně sekundovat, kdyby... (říci, že mě zde Uma T. s*ala by byl slabý výraz, a to se řadím k jejím velkým fanouškům). OH, CANADA je malý film o velkých věcech, nestrhne, nevzbudí bouřlivý aplaus, ale rozhodně potěší a vzbudí zájem o své postavy. Díky Schraderovi, že i před osmdesátkou stále se zájmem pracuje a nerezignuje na příběhy o pokolení lidské entity.

Tradičně skvělý Sorrentino v hlavní roli s úžasným Tonim Servillem (v něčem je jeho Andreotti ještě podmanivější postavou než životem znavený bonviván Jep z Velké nádhery, s nímž postava "Božského" sdílí náznak životní osamělosti). Už v prologu, který nás za doprovodu chytlavého soundtracku provede neblahým koncem osob z Andreottiho okolí, nastaví Sorrentino styl, který posléze v šerém svitu kamery buduje až k závěrečné sekvenci, kdy bývalý sedminásobný italský premiér stane před soudním tribunálem. Il Divo je film chytrý, svižný a především neskutečně poutavý. Sorrentino je zkrátka králem vypravěčů naší doby. Jediné, co mě na jeho žhavém díle trochu mrzí, je, že zcela neuspokojí zvědavost, již vzbuzuje; zachycuje totiž pouze fragment Andreottiho pozdní éry v 90. letech a k minulosti se vrací spíše sporadicky skrze okrajové motivy (zpověď) a vnitřní monology samotářského politika, jenž ovlivňoval nejvyšší patra Itálie od druhé poloviny 40. let.