Roma

Opulentní freska ukazující typicky felliniovským způsobem lesk a bídu města, do něhož vedou všechny cesty a kam na velikonoce odlétají zvony. Centra římskokatolické církve (geniální přehlídka církevních oděvů na perfektní hudbu Nina Roty), města zároveň starého a důstojného (fresky) i mladého a rozpustilého (svátek v Trastevere) až zpustlého (bordel). Změť barev, hlasů, míst, zvuků, pro mě pastva pro oči, jako skutečný Řím. Kromě výše uvedených scén mi utkvěla v hlavě prohlídka bytu ("Chceš vidět malinkou babičku?") a večeře na ulici, to bych chtěla někdy zažít. Film jsem bohužel viděla jen dvakrát, chtěla bych ho mít doma, abych si ho mohla kdykoli pustit a do Říma se aspoň takto vrátit. Moc pěkné a výstižné komentáře Decker, Pacco, Marigold, k212 a Ingrid a vlastně všechny další, správná mozaika jako ten film. (12.01.2010)

Klasický Fellini - uřvané a bez příběhu, jenže teď je to podané ještě v mnohem nudnějším balení než jindy. Chvílema jsem fakt usínal nudou, chvílema jsem byl znechucen. Nevím co má Fellini furt s těma ošklivejma a tlustejma ženskejma, že je pořád obsazuje. Zde konkrétně scéna s nevěstincem je opravdu sbárkou těch nejodpornějších košťat. Film o ničem s naprosto zbytečnými scénami a vlastně vším. Akorát snad ta církevní módní přehlídka se povedla. Btw Marcello Mastroianni byl asi velice dobře namaskovanej, protože jsem ho vůbec nezaregistroval. (23.05.2006)

Jestli bych nějakému začátečníkovi (také se počítám do klubu), který si chce začít tykat s filmovým uměním, chtěl doporučit "zkušební" Felliniho film, pak bych jej nepochybně odkázal na Řím. Film, jak je u "mistra" zvykem, boří hranice zaběhnutého filmového tvaru, a narozdíl od Satyriconu tak činí divácky srozumitelnější formou. Sice se mi opět stalo, že jsem se po mrknutí okem mimo obrazovku ocitnul na chvíli doela mimo mísu, ale posléze jsem se naštěstí opět našel. Jestli máte zájem vidět opravdový Řím, nezastřený turistickým pozlátkem, je vám film k službám. (23.05.2006)

Film, který příběhově volně sousedí s Amarcordem, ale opravdu volně "dvakrát podtrženo". Vypravěčsky sevřené příběhy z malého města nahrazuje chaotický svět velkoměsta. Mladý jinoch přijíždí do italské džungle plné života, světel a křiku a společně se změnou prostředí se mění i Felliniho režijní styl. Roma je dílo na pomezí dokumentu a hraného filmu, dovedně pracuje s rychlým střihem, vrstevním dialogů a tříští nejrůznějších scén. V kabinetu kuriozit velkoměsta se prolínají nejen příběhy mnoha lidí, ale i dvě časové roviny – minulost (s Peterem Gonzalem Falconem v roli jinocha, poznávajícího taje Říma) a "současnost", ve které se přímo temazituje natáčení filmu (hlavní roli hraje sám Fellini). Ve změti hlasů a událostí nezaniká Felliniho talent pro vypointovanou situaci (naprosto geniální přehlídka církevní módy, objev zachovalé římské vily v podzemí města). Roma je vskutku mistrovské dílo, které je v jedné rovině plastickým vyobrazením života v matce všech měst, v rovině druhé metaforou civilizace, která na jeho základech povstala. Nevšední film pro nevšední chvíle... :o) (25.01.2004)

Jestli byly do této chvíle moje znalosti o Římu okrajové, po shlédnutí filmu mám obrovskou touhu se tam vypravit. Opět musím smeknout před panem Fellinim, Roma je vskutku skvostnou poctou milovanému městu. "I když by se tady našly nějaké mouchy, přece jsem zde šťastný," jakoby říkal sám režisér stavbou děje, někdy se může zdát, že italské hlavní město vykresluje spíše negativně (bouračky na dálnicích, mrtvá zvířata, policejní zásahy proti mladým...), závěrečná bezeslovná sekvence toto vyvrací a posadila mě opravdu na zadek. Ve zdejších diskusi jsem registroval názor, že je potřeba navštívit město a stát se aspoň na jeden den Římanem. Já jsem sice tu možnost neměl, zato však z vlastní zkušenosti vím, co znamená láska k městu a dá se předpokládat, že v tomto směru není rozdíl mezi Římem a Brnem a všude na světě to je stejné. Potěšila mě také provázanost s jeho nejvýznamnějším filmem Amarcordem, dá se říci, že Roma je jakýmsi sequelem. K této souvislosti bych použil stejná slova, jaká jsem použil v komentáři k Amarcordu, tudíž se zastanu i dalšího typického rysu jeho vrcholné tvorby - různých neřestí a mladické nerozvážnosti, podobně jako tam se do tohoto dokáži vcítit. Příjemná autoreflexe svých filmových začátků (kino na nádraží etc.) a camea Federicových kamarádů - známých herců jsou už jen třešničkou na dortu ("Běž se vyspat, Federico." :-)). Tudíž pro mě opět další Fellini z ryzího zlata a opět asi překvapím všechny komentující, ani u tohoto jeho výtvoru jsem se vůbec nenudil, a to ani při nejméně zajímavé části (módní přehlídka v kostele). Svým způsobem škoda existence Amarcordu a 8 1/2, takhle bude Roma navždy upozaděna. (21.05.2010)