Satyrikon

Hudba a výtvarná stránka filmu skvělá. Ale do poslední scény filmu jsem myslel, že to bude opravdu jen přehled dekorací a pokus o ukázku starověké Evropy tak jak byla : bez dnešních hodnot a tradic, které se vyvinuli po několika staletích působení křestanské víry na evropskou civilizaci. A pak poslední scéna, kdy "filosofové"(nebo kdo) musí sníst starého básníka, aby zdědili podle závěti jeho majetek, dává uplynulým dvěma hodinám smysl a nečekanou pointu. Hrdina pochopí, že život není jen o jídle, pití, sexu a bohatství a odjíždí s kýmsi kamsi, distancujíce se od dosavadního života a s myšlenkou začít jiný (teda aspoň jsem to tak já pochopil...) (02.05.2005)

Federico Fellini v Satyrikonu tak trochu připomíná slovutného boháče Trimalchiona z Petroniovy předlohy. Maestro Fellini je nadán velkým bohatstvím filmového vidění a v tomto snímku jej kolem sebe rozhazuje jako marnivý boháč ve formě tak opulentní, přeplácané, přestylizované, že divák je brzy doslova a do písmene přežrán. Na velmi volný narativní rámec (vpodstatě jen proud obrazů nesvazovaných přílišnou kauzalitou) je zkušený "felliniovec" zvyklý, ale v Satyrikonu jako by tomu chybělo jednotící vyznění, ten silný symbolický podtext, který sváže zdánlivě diskrepantní. Tok mytologických historek se valí umocněn již zmíněným vizuálním obžerstvím, zmítá divákem v bizarním světě rozkladu a morální perverze a stále více má tendenci otupovat smysly a zcela zahladit sílu úvodních sekvencí. V nich se zdá být Satyrikon výpovědí nejen o konci Říma, ale i o rozkladu naší civilizace, typicky syrovou a působivou. Postupem času však myšlenková linie vadne pod bičem nedostatku autocenzury a stále perverznějších vizí. Co připočítat Satyrikonu k dobru? Tak třeba výtečně zfilmovanou hostinu u Trimalchiona. Zbytečně neohlazené hrany antické estetiky a sexuality. Samozřejmě též felliniovskou obrazotvornost, byť její míra překračuje únosnost. Tahle satyrizující erotická freska jednoho údobí a "příběhu" lidských pudů prostě až příliš překypuje barvami a snahou o vizuální exkluzivitu za každou cenu. V přívalu ječivých zvuků a barevných kaskád se ztrácí nitro. Ale možná i to je součástí výpovědi Satyrikonu. Nicméně rozhodně se nejedná o Felliniho vrchol... (16.05.2006)

Natočí to Fellini, a tak je to okamžitě umění. Mně tenhle film opravdu moc nedal a skoro se sám sobě divím, že jsem to zvládnul až do konce. Dějově je to příliš rozhárané na to, aby to zaujalo i neuvědomělého diváka, úchylné to zase není tolik, aby si z toho lidé udělali kult, prostě je to celkově divný film, který mám jen za sebou a to je všechno, co o něm mohu říct. (02.07.2015)

Bohužel mám s těmito uměleckými, alegorickými a podobenství, popř. satyru, užívajícími filmy velký problém. A zřejmě mám problém také s filmy, které natočili tzv. Velikáni filmového plátna, v jednom toho českého (Vláčil a jeho Marketa Lazarová), v dalších potom světového - po Bergmanově Sedmé pečeti a Tarantinově Hanebných panchartech, jsem se s ničím ale vůbec s ničím nedokázala sejít ani ve Felliniho Satyrikonu. A to ještě první jmenované měly aspoň jakýsi děj. Tohle děj nemělo a těch zvráceností a bizarností bylo na mě přespříliš. Antické road-movie, jak tu kdosi psal v komentářích, je sice velmi trefné zařazení, jen mi opravdu uniklo odkud kam, že ta jejich cesta něčím, co připomínalo nějaké obrazy vybrané z dějin (nikoli národa čekého) ale starověkého světa (podotýkám, že nejen z Říma – co by v něm pak dělali Minotaurus nebo Ariadné), měla vést. Sice taková nechutnost jako Caligula to zase nebyla a že jsem já poselství filmu nepochopila, neznamená, že bych to měla šmahem odsoudit a poslat do odpadu. Takže za první půl hodinu, kdy jsem měla i přes velmi divoké interiéry pocit, že to někam směřuje, je to za dvě hvězdičky (teď uvažuji, jestli si tímto a předešlým souvětím tak trochu neprotiřečím). Možná tomu dám ještě někdy šanci, ale leda až po přečtení předlohy. (13.06.2012)