Satyricon
Satyricon
Satyricon
Fellini Satyricon
Režie:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Martin Potter, Hiram Keller, Salvo Randone, Magali Noël, Capucine, Alain Cuny, Lucia Bosé, George Eastman, Ennio Antonelli, Carole André, Gordon Mitchell (více)Obsahy(1)
Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.
Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka).
V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).
Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (95)
Rozkoš a orgie akoby zakomponované v dekameronovskom koncepte antického rozkladu hodnôt, ktorý Fellinimu slúži ako možnosť prezentovať svoj vizuálny potenciál. Bohužiaľ, za týmto cieľovým ohniskom záujmu, a inak fakt, bravúrne dobre zhosteným impulzom tkvie veľmi ladná konceptuálna prázdnota. Fellini svoj myšlienkový kolorit nedokáže rozporcovať na dielčie časti. Respektíve, iba v jednotlivostiach, ktoré sa mu opulentne hodia do mozaiky sekvenčného rámca, kde môže rozvíjať perveznosť a stratu cností v surových, v umelecky vyobrazených líniách. Naratív je nezáživný, zdĺhavý a donúti k strate zainteresovanosti diváka. Filozofický presah je málo rozvinutý a k málo originálnym tendenciám vyúsťuje. Je to možno svieža dekadentná freska s voľným naratívom, avšak, veľmi uzavretá v autorovej sebaprezentácii a estetike. ()
Satyricon je poetický obraz zvrhlosti římských mravů. Když mluvíme o zvrhlosti, myslí se tím cokoli, co přesahuje současné společenské normy a budí pohoršení. Jiná doba vyznávala jiné hodnoty. Paradoxně právě to, co bylo dříve v křesťanské společnosti považováno za zvrhlé, se dnes stává normou. To ale nepovažuji za hlavní sdělení filmu. V době vzniku filmu byla ještě cenzura poměrně silná. Zvlášť v Itálii byl snímek na svou dobu velmi odvážný. Varování před zkažeností součastné společnosti bych v tom nehledal. Jistě, ve filmu můžeme a musíme hledat paralely s naší dobou, ale nejde o moralizování společnosti. Film v podstatě nemá děj. Jde v prvé řadě o formu. Celé dílo je prostoupeno určitým duchem, který se rozvíjí i v jiných Felliniho filmech (např. Amarcord, Město žen). Jde o formy lidské sexuality a erotické představivosti, které jsou v našem světě běžně skrývány. O způsoby chování, necnosti a pudy, které naše společnost nepřijímá nebo je popírá, zatímco mnohé z nich jsou člověku vlastní. Právě umístění děje do starověkého Říma dalo Fellinimu téměř neomezené možnosti v zobrazení těchto společenských Faux pas. Člověk je ve své podstatě stále stejný. Má stejné potřeby. Jedno jestli je to člověk z roku 0 nebo 2000. Pouze se přizpůsobuje společenským normám a v závislosti na tom v sobě cosi potlačuje. Ačkoli je film po obrazové a umělecké stránce velmi zdařilý, absence děje a historičnosti z něj činí příliš vleklou podívanou. Určitě to chtělo kratší stopáž. 60% ()
Natočí to Fellini, a tak je to okamžitě umění. Mně tenhle film opravdu moc nedal a skoro se sám sobě divím, že jsem to zvládnul až do konce. Dějově je to příliš rozhárané na to, aby to zaujalo i neuvědomělého diváka, úchylné to zase není tolik, aby si z toho lidé udělali kult, prostě je to celkově divný film, který mám jen za sebou a to je všechno, co o něm mohu říct. ()
Tak jsem jednou zase zažila psychedelický úlet, a ani se mi nechtělo věřit, že jeho strůjcem je božský FeFe - i když vlastně jsem i uvěřila. Tato excentricky oplzlá snůška obrazů ze starověkého Říma má prostě nesmírnou dávku originality, která vás však někdy vezme za ručičku a převede do míst, ve kterých se tak říkajíc nelze moc zorientovat, je tu spousta průpovídek o umění, životě, smrti ... někdo by řekl "kecy o ničem, naservírované na zlatém podnose úchylnosti". Satyrikon může být vníman i tak, ale pokud se do něj zakousnete s chutí audio-vizuální a zapojíte nějaké ty přemýšlivější části mozku, možná i najdete smysl a téměř dekadentně dokumentární krásu starověkého Říma. ()
Satyricon patří k filmům se schopností vyvolat prudké výměny názorů a zásadní spory. Jsem rád za umělce, neohlížející se na potřeby diváka, přínos umění je v síle niterné zpovědi, konvenčně vedené příběhy musí brát v potaz výnos, jsou nuceny k účelovým ústupkům. Navíc spotřební doba odmítá přemýšlet, na vznešenou ušlechtilost vztekle vrčí a štěká, je zhýčkaná pohodlím a provokace zuřivě odmítá. Satyricon odhaluje své kritické odhodlání již svým názvem, satira nesměřuje pouze k elitám, ale ke společnosti jako celku. Sexualita antického světa nebyla pod vlivem katolického dogmatu. Tělesná potřeba starověku byla založena na bisexualitě, pederastie byla běžným jevem, rozšířeny byly kastrace i z dnešního pohledu velmi sadistická zmrzačení ženských genitálií ve formě faraónské obřízky. obvyklá byla misogynie, žena sice mohla dosáhnout vyššího společenského postavení, ale neměla nárok na stejná práva, ženy byly děleny na milenky a ploditelky potomstva, lesbismus se stal pokrokovou alternativou neměnného stavu nerovnosti života. Satyricon lze označit za katolickou kritiku společenské zkaženosti bez ušlechtilých hodnot. Federico Fellini měl talent k niternému sebeuvědomění a sebezpytování, výsměchem se nešetří, vizuální stylizace se surrealistickými sklony zvýrazňují nátěr kritiky morálního stavu společnosti. Na pranýři jsou kamenovány poživačné hodnoty, rozmary zbohatlíků, prospěchářské přitakávání, satirické laškování jde napříč celou společností a nezastaví se ani před důvěrnou oblastí umění a kultury. Hlavním průvodcem světem mravního úpadku je Encolpio (zajímavý Martin Potter s hlasem Gianniho Giuliana), mladík s dychtivou touhou po prožitcích a společenském uznání. Status svobody je prchavě nestabilním rozměrem, rozkoš je uspokojením kolektivní sounáležitosti, vznešené ideály jsou konzumem znásilňovány, cílem snahy jsou hodnoty. Významnou postavou je Ascilto (zajímavý Hiram Keller s hlasem Antonia Casagrandeho), Encolpiův věrný druh při hledání osobního pocitu štěstí. Je cyničtější, život je stvořen ke slasti bez předsudků a bez zábran. Důležitou postavou je Eumolpo (pozoruhodný Salvo Randone s hlasem Renata Turiho), básník, kritizující manýry doby, když bohatství a efekt jsou nadřazeny nitru, autentičnosti a hodnotám, byť nikdo není bez podílu na vině. Znechucení úpadkem, pokrytectvím a přízemností musí být potrestáno. Výraznou postavou je Trimalchio (příjemný Mario Romagnoli s hlasem Corrada Gaipy), zbohatlík a samozvaný básník, nárokující si právo na určení osobního vnímání vkusu za standardní měřítko hodnot, rozmary si zaslouží obdivný potlesk. Z dalších rolí: bezstarostně nevěrný Encolpiův mladíček Gitone (Max Born), Trimalchiova spokojená žena Fortunata (Magali Noël s hlasem Rity Savagnone), samotnému císaři sloužící otrokářský pirát Lica (Alain Cuny), jeho vždy poslušná manželka Trifena (Capucine s hlasem Benity Martini), vulgárně sebevědomý herec a divadelní principál Vernacchio (Fanfulla s hlasem Carla Croccola), z důvodu výměny císaře dobrovolnou sebevraždu volící patricij (Joseph Wheeler s hlasem Sergia Grazianiho), jeho věrná žena (Lucia Bosé), jejich rozverná otrokyně lásky (Hylette Adolphe), svržená císařovna (Tanya Lopert), zloděj hermafrodita (Gordon Mitchell), boha smíchu uctívající bojovník Minotaur (George Eastman), festival smíchu pořádající prokonzul (Marcello Di Falco), impotenci vysmívající se Encolpiova odměna Arianna (Elisa Mainardi), obnovitelka žáru klína Enotea (Donyale Luna), léčící polobůh Hermaphroditus (Pasquale Baldassarre), provozovatel zahrady potěšení (Elio Gigante), eroticky probuzená vdova z Efezu (Antonia Pietrosi), v poutech se zmítající nymfomanka (Sibilla Sedat), či její nešťastný manžel (Lorenzo Piani). Satyricon je vizuální orgií kritiky morálního úpadku společnosti. Sarkasmus si dopřál luxus zvolením extravagantního stylu formy. Kritika konzumu má provokativní vlnění zvrácené smyslnosti. Psychická energie si dobírá libido, živelnost touhy lační po životě, nestálost je prchavostí vědomí, kolektivní nevědomí má své opodstatnění. Opravdu výrazný umělecký prožitek, využívající sebepoznání nitra! () (méně) (více)
Galerie (83)
Photo © United Artists
Zajímavosti (8)
- Z původního antického románu "Satyricon" se zachovaly pouze nepatrné zlomky 14. a 16. knihy, které nám v dnešní době dávají jedinečnou možnost nahlédnout do tehdejší společnosti, a to zejména díky nejdelšímu zlomku - Hostině u Trimalchiona. (džanik)
- Na otázku, proč obě hlavní role hrají cizinci a ne Italové, Federico Fellini odpověděl: "Protože v Itálii nemáme žádné homosexuály.“ (džanik)
- Ve filmu hraje i čeká herečka a zpěvačka žijící svého času v Itálii, Marie Párová. (M.B)
Reklama