Silnice

Ďalší z radu Felliniho filmov, u ktorých spomienka na jeho premietanie pred desiatkami rokov nekorešponduje so súčasným pohľadom. Možno ma vtedy strhla klubová atmosféra, možno to spôsobila mizerná konkurencia v kinách, neviem. Cesta ma nenudila, tvár Giuletty Masiny by sa uplatnila aj v nemom filme, Quinnov hrubián nemal chybu, krásny bol aj hudobný motív Nina Rottu. Tak čo mi vlastne prekážalo? Nemôžem dať viac ako tri hviezdičky filmu, ktorý síce má všetky atribúty kvalitného filmového diela, ak ma príbeh potulných komediantov v povojnovom Taliansku nezaujíma a na to, aby som pátral "čo tým chcel Fellini vyjadriť" nemám čas ani chuť. (22.09.2011)

Chtěla jenom tančit, bavit, milovat a být milována. A zasadit nějaká rajčata. Vážně toho chtěla tolik? Klaun, po jehož tváři stékají hořké slzy – snílek, který procitnul do reality. Gelsomina. Giulietta Masina. Už jenom pohled do jejích velkých „manga“ očí vydává za tisíce slov. Tisíce slov, jejichž váhu si hrubiánský barbar Zampano uvědomí až příliš pozdě. Stále dál a dál, pryč od trvalých jistot uhánějící silnice je agresivně červenou nití příběhu, který s odstupem času nejspíš není nostalgický jenom pro Felliniho, který sám v mládí utekl k cirkusu. Není divu, že poválečnou Itálii vidí v příznivějších barvách než neorealisté, k nimž kdysi také patřil a kteří jej za tuto idealizaci odsuzovali. Přes „bigger-than-life“ tragičnost postav Masinové i Quinna, přes vědomí, že Silnice musela dojímat a dojímá diváky všech věkových i sociálních vrstev, jsem jen bez většího zájmu, bez jediné slzy dojetí, hleděl, jak ubíhá. Jak pomalu ubíhá. 70% Zajímavé komentáře: sportovec, Kmotr, SeanLSD, GilEstel (29.06.2011)

.........Poválečná Itálie, těžké živobytí pro lidskou spodinu. Fellini v tomto sugestivním snímku vylíčil denodenní zápas obyčejných lidí o jejich přežití, mezilidské vztahy. Na rozdíl od fašistické filmové produkce, ve které se příběhy o chudých nenacházely, zde jsou mistrně a poeticky popisovány do puntíku. Vše je vlastně zrcadlově převrácený obraz k jeho dalšímu filmu Sladký život. Anthony Quinn jako "řeznický" hrubián a Felliniho manželka Giulietta Masina, se svoji hypnotizující, klaunovskou a milou grimasou jsou nepřekonatelní. Typicky neorealistický závěr filmu a dravá hudba dávají všemu nadhled a pravé kouzlo............... (01.04.2005)

Existenciálna cesta dvoch kočovných cirkusantov. Kde cesta je sám život, v ktorom je hnev v kontraste s dobrotivosťou, suverénnosť s pokorou, pohŕdanie s láskou. Nehostinné prostredie – spustošená krajina, pusté lúky a špinavé krčmy – je odrazom vnútorného života postáv. Dokonalí herci zachádzajú pod kožu: odpudivý Anthony Quinn, z ktorého cítiť mastnotu a špinu; Giulietta Masina ako postavička akoby z iného sveta prekypuje nevinnosťou a so svojím kukučom je ten najsmutnejší klaun, aké som kedy videl a Richard Basehart (mne známy z amerických/britských noirov) prekvapuje s komickým talentom ako filozofujúci poloblázon a povrazolezec. Aj keď cirkusové postavy zvádzajú k jeho obľúbenému magickému realizmu, Fellini tu naopak inklinuje k neo-realizmu, čo len pridáva na sile jeho výpovede. Motív Nina Roty je pohladením duše... (19.02.2021)

Pro mě osobně nejlepší film Federica Felliniho, který je dle mého názoru asi nejvíce otevřený širokému diváctvu a díky tomu je i nejvíce populární. Líbí se mi jeho poetika, která míchá melancholii s optimismem, výborná postava Gelsominy, která je stejně jako Charles Chaplin tragická i vtipná zároveň. Líbí se mi příběh, který začíná i končí u moře a jenž podkresluje geniální melodie na trumpetu. Film chvílemi spadá až do lyrického vidění světa a kombinuje reálnou vizi světa spolu s Felliniovou imaginací, která se objevuje v podobě cirkusu, orchestru v poli atd... I když nemám zrovna Felliniho jako osobnost moc rád, tento film, to nemůžu popřít, je skvělý a má i dnes co nabídnout... (09.09.2006)