Silnice

Silnice mi evokuje o rok starší Komedianty podle předlohy Ivana Olbrachta. Jiné Felliniho kusy jsou víc komplikované, některé mě mě nestravitelné, ale Silnici rozumím bez výhrad, je mi blízká. Výborné obsazení, které přesně odpovídá figurám, skvělá Giulietta Masina, která mě zaujala ještě víc než v Cabiriinyjích nocích. Za mě nejsilnější Felliniho snímek. (18.12.2018)

Anthony Quinn a Guiletta Massina zahrali v tomto filme asi najsmutnejší a zároveň najkomickejší pár v histórii kinematografie. Netreba na to ani prvoplánové žánrové prvky melodrámy, ani bláznivé rádoby komické gagy. Oceňujem herectvo Quinna, ktorý svoju výrazne nesympatickú postavu zahral tak, že on sám ako herec a človek mi ostal stále sympatický. Napríklad Fernando Ray sa mi svojimi postavami zhnusil. Najvýraznejšie posolstvo Cesty je, aby sme si vážili, to čo máme, pretože ak to stratíme, môže byť už neskoro. (28.05.2012)

Felliniho často opěvovaný film Silnice, je přechodem od klasického neorealismu k poněkud optimističtějšímu realismu, který obsahuje komediální prvky. Někdy se nazývá neorealismus růžový. Ta komediální růžovost je zde ztělesněná postavou Gelsominy. Ona je ženským klaunem, který dokáže místy rozesmívat i v prostředí největší deprese. Ona je prostoduchá dívka, která s dětskou nevinností a bezradností hledá smysl svého života. Název silnice je opravu výstižný. Není to jen pojem napovídající, že uvidíme „roadmovie“ z 50. let, ale je v tom i skrytý význam hledání duchovní cetsty, hledání své existenciální podstaty. I tento význam je s kočováním komediantů spojený. V tomto významu má film blízko k Antonioniho tetralogii citů. Stejně jako Antonioniho hrdinky ztvárněné Vittiovou hledají smysl svojí existence v impulsech vnějšího světa, koná tak i postava Gelsominy ve Felliniho filmu LA STRADA. Rozdíl je v tom, že Antonioni mluví v hádankách a jen naznačuje prostřednictvím atmosféry, zatímco Fellini nás nechává vnímat city prostřednictvím jasně čitelného hereckého projevu Masinaové. Nezbývá než znovu smeknout před jejím herectvím. Tragikomičnost postavy Galsominy je vlastně obsahový axiom celého filmu. Její bezvýchodná situace, kdy je v soužití s člověkem, který ji trápí, ubližuje a brání rozvíjet její vlastní kreativitu, jí psychicky ničí. On je jejím povahovým protipólem. Přes to všechno není schopná ho opustit. Ona strašně cítí potřebu být někomu užitečná. V tom spatřuje možnost naplnění své existenciální podstaty. V jednom klíčovém rozhovoru artisty Blázna s Gelsominou, se dozvídáme, že vše má na světě svůj význam. Jako příklad je jmenován obyčejný kámen ležící na cestě. Proto i to, že ona žije po boku Zampana (Anthony Quinn), musí mít svůj důvod. V domění, že jí má Zampano přecijen rád a v domění, že jí bude potřebovat, odmítá naději lepší budoucnosti a zůstává. Její oddanost ale není opětována a Gelsomina ve vztahu dále trpí. Když dojde k vraždě její platonické lásky (Blázna), která jí dávala v životě naději, psychicky se hroutí. V ten moment dochází ke změně v chování Zampana, když se snaží Gelsomině pomoci toto období překonat. V této nové úloze je ale sám bezradný. Proto selhává a rozhodne se Gelsominu opustit. Když se po pár letech náhodou dovídá o její smrti, hořce lituje všeho, co se stalo. Konečně se v něm probudily city, které dříve neznal. Snad nakonec právě její smrt musela přijít, aby on mohl začít žít. Aniž to Gelsomina věděla, její život měl nakonec přecijen nějaký význam. 92% (23.12.2010)

Chaplin v sukni v podání Giulietty Masinové, která se stává dojemným ženský klaunem v roli Gelsominy ve Felliniho Silnici. Gelsomina je koupená pomocnice, která se snaží o soužití se svým pánem, despotou Zampanem (Antony Quinn). Jako potulná komediantka hledá smysl svého života, během něhož narazí na něco mnohem většího, na lásku, která v ní začne probouzet silné emoce. Křehká postava v plandavé pláštěnce, klaunské nalíčení a velké udivené oči, jsou přednosti, které z neprůbojné a lehce pomatené uličnice Gelsominy dělají dojemného klauna v sukni. Při pohledu do kamery dokáže Masinová skrz svou filmovou postavu vzbudit city v divácích, ale nakonec i v despotovi (Zampana), který díky ní přeci jen dokáže najít cestu k životu. Její úsměvné grimasy, mimické proměny a hravé gegy, zastírají trpký úděl, s kterým se musí jako potulná komediantka s mentálním postižením vyrovnat. I v smutných momentech umí rozesmát a svou aurou, - rozsvítit ponurá místa, kam již světlo nesvítí. Masinová objevila v ženské duši mnoho zákoutí, jedním z nich, tím nejvýraznějším, je dětská nevinnost Gelsominy. Ta je jako dítě, které se řítí po cestě dospívání. Je bezprizorním živlem, co má kuráž a oplývá láskou k životu. Svůj dětský elán zobrazuje v energickém pohybu těla i v poloze hlasu. Jako bezelstné dítě vnímá svět kolem sebe citlivě, čelí základním lidským citům, touhám a lidské zlobě. Giulietta Masinová vytvořila ve filmu svého manžela dojímavý portrét ženy, jejíž vnitřní krása září navenek. (10.01.2011)

Na Silnici mně vždycky vadila Giuletta Masina a po nedávné hysterii okolo Susane Boyle jsem konečně pochopil proč. Ale i přes tu falešnou iluzi prosťáčka božího uprostřed nehostiného světa je Silnice silným podobenstvím. Ukazuje Italy jako ovce putující tu za křížem, tu za machistickým rádoby umělcem, který zná jen jeden silácký trik a ten s úspěchem opakuje pořád do kolečka. A bezstarostný smích provazochodce se ukazuje slabým proti tradičnímu rozdělení rolí v italské společnosti, ve které žena pokorně přijímá svou úlohu (viz noční rozhovor s Bláznem) a nechá se vést násilníkem (stejně jako ve válce italský národ). (18.12.2010)