Silnice

Chaplin v sukni v podání Giulietty Masinové, která se stává dojemným ženský klaunem v roli Gelsominy ve Felliniho Silnici. Gelsomina je koupená pomocnice, která se snaží o soužití se svým pánem, despotou Zampanem (Antony Quinn). Jako potulná komediantka hledá smysl svého života, během něhož narazí na něco mnohem většího, na lásku, která v ní začne probouzet silné emoce. Křehká postava v plandavé pláštěnce, klaunské nalíčení a velké udivené oči, jsou přednosti, které z neprůbojné a lehce pomatené uličnice Gelsominy dělají dojemného klauna v sukni. Při pohledu do kamery dokáže Masinová skrz svou filmovou postavu vzbudit city v divácích, ale nakonec i v despotovi (Zampana), který díky ní přeci jen dokáže najít cestu k životu. Její úsměvné grimasy, mimické proměny a hravé gegy, zastírají trpký úděl, s kterým se musí jako potulná komediantka s mentálním postižením vyrovnat. I v smutných momentech umí rozesmát a svou aurou, - rozsvítit ponurá místa, kam již světlo nesvítí. Masinová objevila v ženské duši mnoho zákoutí, jedním z nich, tím nejvýraznějším, je dětská nevinnost Gelsominy. Ta je jako dítě, které se řítí po cestě dospívání. Je bezprizorním živlem, co má kuráž a oplývá láskou k životu. Svůj dětský elán zobrazuje v energickém pohybu těla i v poloze hlasu. Jako bezelstné dítě vnímá svět kolem sebe citlivě, čelí základním lidským citům, touhám a lidské zlobě. Giulietta Masinová vytvořila ve filmu svého manžela dojímavý portrét ženy, jejíž vnitřní krása září navenek. (10.01.2011)

ocenenia : "Vatikánsky zoznam" (vznikol v roku 1995) - zaradené v sekcii 'Umenie' ◘◘◘◘ Oscar 1957 - Najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ Dva odlišné svety narazili na seba.... dva svety, ktoré na seba narážajú v mysliach snáď každého človeka..... túžba po jednoduchosti, láske, radosti, blízkosti druhého človeka, to všetko môže viesť až k "bláznivému" správaniu.... a presne takýto mániodepresívny, raz žalostný a vzápätí radostný výkryk sa zrkadlil v roztomilo posmutnelej tvári Gelsomini ..... a druhý svet, svet tvrdej reality, každodennej potreby jesť, spať, zarobiť peniaze, v podaní Quinna dovedené až do priam zvieracej pudovosti a nezmarnej vôle ruvať sa so životom aj bez ohľadu na okolie... samozrejme, takýto postoj má na človeka tak isto deštruktívny dopad, zatrpkne, zahorkne mu srdce, doslova skamenie, a k plaču väčšinou precitne až vtedy, keď už je neskoro :( .... krásna kamera, krásna výprava, a smutný príbeh o láske, ktorá nemohla (a nemôže) byť naplnená.... síce si nemyslím, že film patrí do "TOP 10 filmov všetkých čias", ako som to už v pár rebríčkoch videl, ale to neznamená že by odo mňa nedostal jasných 90% (10.03.2010)

Děj filmu je vystavěn dle víry v to, že vše na světě má svůj význam. Ať už je to kámen, či něčí smrt. Vše se děje z nějakého důvodu. A ač já osobně tuhle teorii neumím přijmout ve filmu Silnice je tato teze ztvárněna velice dobře, což ovšem poznáte teprve při posledním záběru. Jinak je film silný vizuálně, jelikož prostředí v němž se kočovní artisti pohybují navozuje pocit absolutní bídy a beznaděje. Herecké výkony hlavní dvojice pak patří k těm životním a nezapomenutelným. Plný počet nedám jen proto, že jiná díla Felliniho považuji za silnější. (03.10.2011)

Chtěla jenom tančit, bavit, milovat a být milována. A zasadit nějaká rajčata. Vážně toho chtěla tolik? Klaun, po jehož tváři stékají hořké slzy – snílek, který procitnul do reality. Gelsomina. Giulietta Masina. Už jenom pohled do jejích velkých „manga“ očí vydává za tisíce slov. Tisíce slov, jejichž váhu si hrubiánský barbar Zampano uvědomí až příliš pozdě. Stále dál a dál, pryč od trvalých jistot uhánějící silnice je agresivně červenou nití příběhu, který s odstupem času nejspíš není nostalgický jenom pro Felliniho, který sám v mládí utekl k cirkusu. Není divu, že poválečnou Itálii vidí v příznivějších barvách než neorealisté, k nimž kdysi také patřil a kteří jej za tuto idealizaci odsuzovali. Přes „bigger-than-life“ tragičnost postav Masinové i Quinna, přes vědomí, že Silnice musela dojímat a dojímá diváky všech věkových i sociálních vrstev, jsem jen bez většího zájmu, bez jediné slzy dojetí, hleděl, jak ubíhá. Jak pomalu ubíhá. 70% Zajímavé komentáře: sportovec, Kmotr, SeanLSD, GilEstel (29.06.2011)

Martina Heideggera přivedla autenticita k životnímu omylu (krátké podpoře Hitlera v roce 1933), J.P. Sartra o třicet let později k marxismu a z Felliniho se stal mezitím zapálený socialista. I prozřel Fellini a opouštěl neorealismus s každým dalším filmem. Přispěl k tomu i Jung, jehož Fellini prostřednictvím autobiografie Vzpomínky, sny, myšlenky tehdy objevil. (06.10.2008)