DonT Stop

Na punk rocku som vyrastal a aj keď je to už dávno, také London Calling stále považujem za najlepší album všetkých čias. Don't Stop ale nie je film o punk rocku. Don't Stop je iba povrchný pokus jedného diletanta urobiť si meno. Celý film neobsahuje jednu uveriteľnú scénu či emóciu, jeden uveriteľný dialóg ani herecký výkon. Každý zvrat tu prebieha za pomoci deus ex machina, klišé skáče na klišé, herci sú trápni, je to tendenčné až hrôza a celkovo sa za tento zlepenec falošných spomienok a výpovedí, veľmi veľmi hanbím. No Future v rámci Řeřichovej kariéry. Strč si to do prdele a nehraj sa na pankáča! Takto skurviť tak zaujímavý námet, to sa len tak nevidí. A kritizovať The Clash? Mal som chuť dať tam odpad. (24.03.2013)

Nepřestávej věřit v punk! Poslední dekáda komunismu pod "nadvládou" punku, ale kdo koho víc toleroval, respektive netoleroval? Pár punk přátel stačilo za "totáče" mít a hned byl ten život na hovno veselejší, ale jak kdy a jak pro koho. Bylo to o excentrickém životním stylu, o nedostupných hudebních nahrávkách zakázaných kapel, hulení a v neposlední řadě o mladistvé rebélii prostřednictvím vlastní undergroundové kapely proti nevyhovujícímu režimu a jeho předpisovým životním normám, kterých měla parta pankáčů v 83 až nad číra. Vše sledujeme z pohledu inteligentního Mikiho, toho času studenta gymnázia, který se tak trochu ve svých (osm)nácti hledá. Nechce se podvolit politickému systému, rodičovským kritériím, přehnanému vlivu špatných kamarádů a nikdy se nevzdá své milované hudby. Těžko říct, co chtěl svým nevyváženým postojem tenhle snímek vlastně divákovi sdělit. Sděluje i nesděluje toho příliš. Tehdejší dobu odprezentoval celkem zdatně, i když trochu uměle, některé scény byly nastaveny i vystavěny zajímavě, ale jen zřídka se z nich vytěžilo maximum (viz dramatická noční honička s vesnickými "burany"), některé zase vyznívaly nevěrohodně (obdobný problém měl i spřízněný "Občanský průkaz", včetně nedostatečné artikulace mladých herců, kdy jim ne vždy bylo spolehlivě rozumět), avšak největší slabinou je rozkouskovaný až epizodní styl vyprávění. Životnost postav je měřena schopností dodat jim životnost prostřednictvím mladé herecké krve, což se daří, ale v zajímavých situacích se s nimi ocitneme méně, než by bylo záhodno. Režijní rukopis Richarda Řeřichy ještě neměl onu kýženou výrazovost, což je pochopitelné, neboť se v minulosti režií nezabýval, avšak kameru třímal v rukou nejednou. Jedná se o kameramana, který si chtěl vyzkoušet, jak chutná režijní debut. Na poprvé to nebylo špatné, ale ani nikterak vyzrálé. Poněkud zvláštní byla mluva i image hudební partičky. Možná se tak tehdy mezi mládeží nemluvilo. Výraz "dračice" určitě ne. K vidění byla směska pankáčů ve stylu Sex Pistols se skinheadem i kultivovaným depešákem, kterého Patrik Dělger v titulní roli připomínal ze všeho nejvíc, ačkoliv tahle modní vlna se dostavila až o něco později. Přesto velkým plusem zůstávají mladí, neokoukaní herci, atmosférická režie s důrazem na originální kamerové snímání a také neotřelé téma a připomínka punku, kterým se český film příliš v minulosti nezabýval. Svých předností si je film dobře vědom. Jestli je to hodně, málo, nebo tak akorát, si jistě každý divák posoudí sám. Vytěžit se z toho dalo jistě víc. 60% (27.09.2014)

Schematičnost scénáře (kluci založí kapelu, rodičům se to nelíbí, shánění basáka, první koncerty, závěrečné hádky...) vyvažuje velmi zdařilé navození atmosféry 80.let. Film je tak někde na půli cesty, protože vypadá dobře, není trapný, a má náběh na oslovení širšího publika (starší generace, ale i současnou revoltující mládež:). Bohužel tu chybí jakékoliv překvapení a snaha o narušení vyježděných kolejí... (což by se od punkového filmu asi dalo čekat...) (08.07.2012)

Nevěřil jsem, že lze natočit v zásadě apolitický film o punku. Až do zhlédnutí DonT Stop. Nejspíš to nebyla žádná selanka, jít v období normalizace proti shora diktovanému „normálu“, jenomže film vynakládá minimální úsilí, aby nás o tom přesvědčil. Chybí v něm prvek pro drama zcela klíčový – konflikt. Vyprávění je strukturované jako řetězec hudebních výstupů, propojených v důsledku zcela nepodstatnými dialogovými scénami (rozhodnutí postav nejsou nijak psychologicky motivována – Miki v závěru „procitne“ stejně náhle, jako svůj názor na něj změní jeho přítelkyně). Takřka permanentně hrající hlasitá hudba především vyplňuje děsivou obsahovou prázdnotu a vytváří iluzorní dojem, že členové Émile Buisson jsou punkeři stejně drsní jako jejich muzika. Není nám však předložen žádný důkaz podporující tuto domněnku. Rebelování hrdinů proti systému se děje, pakliže se děje, bez přítomnosti kamery. Žádné jejich a jimi vyvolané střety s mocenským aparátem neuvidíme. Vrchol anarchie v jejich podání představuje číro na hlavě, náušnice v uchu (jediná „drsnější“ scéna filmu), neúcta ke stáří (jediným zdrojem příjmu jsou pro ně očividně peníze utržené za stříbrné lžičky, které kradou dobrotivé babičce), ničení cizího majetku a svorné řvaní „No future!“ ze střechy baráku. Pochybuji, že by skupina, která tvůrcům údajně posloužila za předlohu, provokovala establishment stejně málo a proplouvala normalizační realitou stejně hladce. Motivace postav jsou nejasné. Měkkosrdcatí pankáči přežívají z koncertu na koncert, nadávají na poměry a mnoho nedělají, aby situaci změnili. O přání vytrhnout posluchače z letargie kulturním šokem Miki sice mluví, ale ke konfrontaci vyloučených živlů s konformně žijícími dojde za celý film jedinkrát, a to spíše omylem. Řeřichův debut není jen apolitický, ale také vizuálně líbivý. Nekoná se žádná undergroundová estetika ošklivosti. Když už jsou záběry vizuálně posunuté mimo televizně-seriálovou šeď, pak paradoxně směrem ke „cool“ reklamní efektnosti (s níž má režisér bohaté předchozí zkušenosti). Nepřipomínat se nám doba dění archivními týdeníkovými záběry, rychle zapomenete, že vlastně sledujete příběh z normalizace. Namísto postupného směřování k určitému zvratu přichází dramatický zlom znenadání, ve chvíli, kdy je nápad „parta pankáčů na turné“ scenáristy vytěžen (přičemž reálný potenciál tématu zůstává takřka nedotčen). Následkem je zarážející zkratkovitost a rušivá změna atmosféry z pohodového hudebního filmu v něco jako psychologický thriller. Smysl pro hodně cynický humor tvůrci, bohužel nezáměrně, projevují v uvědomělém závěru, jakoby důsledně poučeném stanovami SSM. Ti, kdo punk stále nepovažují za mrtvý, si na opravdu punkový český film budou muset počkat. Podle DonT Stop je totiž tuzemský punk nonstop bez života již od osmdesátých let. 35% (08.06.2012)

Naši filmaři uvedli do kin nový film o nelehkém období dospívání. Věříme, že se dočká příznivého přijetí nejen mezi pamětníky punkové kultury, ale i mezi dnešními mladými. Vždyť právě jim má tolik co říci! P.S.: Sdělte někdo Tosimovi, v jehož poště jsem zablokován, že v tom popisku byl Cipísek, a že Spejbl opravdu není recidivista. (08.11.2013)