Ztraceni v Mnichově

Asi nejkomplexnější a filmařsky nejzábavnější počin, co jsem za několik let viděl a to nejen na domácí scéně, u kterého kdyby se mi někdo pokusil vysvětlit námět a nástřel scénáře, tak ho nazvu nekompetentním mončičákem, co pravděpodobně čichá toulen. Ono je vůbec neskutečně těžké o tomhle filmu něco napsat, abych vykecal ty nejdůležitější a nejzábavnější věci, co tu jsou, takže místo toho jen telegraficky - nikdy jsem neměl takovou radost z toho, že mi některé scény přišly divné a že ta ruka prostě byla nějaká divná. Mimochodem, ladnost a hravost, se kterou Zelenka skáče přes různé žánry, včetně jasné komedie po hutné psychodrama a to klidně v rámci jedné scény (!) je neskutečná. Prostě skvěle. (16.04.2016)

Prvních 30 minut pro mě bylo zcela útrpných, to přiznám narovinu. Nechápal jsem jak někdo může točit tak banální příběh a jít se s ním pochlubit do kina před národ. Po 30 minutách, ovšem dostáváme ospravedlnění úvodní nudy. Najednou se film překlopí do dokumentu o tom jak vznikal původně zamýšlený film a to je panečku zcela jiná káva. Najednou sledujeme v jak absurdních podmínkách se snaží tvůrci tvořit svůj film, jaké překážky před nimi vyvstávají a jak si s nimi snaží poradit. Ač mě tohle bavilo spíše místy, tak musím říct že ty místa byla neskutečně výživná a vlastně směšná. Každopádně hodně zajímavý kousek díky kterému má člověk pocit, že se u nás zase až tak špatné filmy netočí. 75% (13.10.2021)

Když jsem šel do kina na tento film, tak jsem toho o filmu mnoho nevěděl. Jen jsem viděl zajímavou ukázku, která naznačovala návrat kreativity českých filmů do kin. A tak se taky stalo. Dilm je hodně originální. Základní příběh je o papouškovi Eduarda Daladiéra, který na výroční konferenci od “zrady” v Mnichově papouškuje nepříliš příjemné výrazy o českém národu a Hitlerovi, jež zvela jistě pronášel právě Daladiér. Neůspěšný novinář, chytne svojí šanci za pačesy a papouška ukradne. Vede ho po různých televizních show a rádiových relací a přitom si právě k papouškovi (ipřes jeho nepříliš lichotivý slovník) vytvoří sympatie. Než však připěh, jenž se zdá až příliš naivní a jednoduchý, skončí, tak zhruba po 45 minutách se film překlopí do filmu o filmu, který vypráví o problematických částí natáčení té první. Ta ukazuje do větší hloubky problémy Mnichova. Jedna polovina by však bez té druhé sama o sobě neuspěla. A je to vyborné. Výborná kritika české povahy a náhled do minulosti, která nejednoho donutí přemýšlet nad českou povahou a nad tím zda nás opravdu ostatní “zradili”. Vše co vám v ní připadá absurdní či lajdácké vám posléze přijde jako promyšlený alt Zelenkova metahumoru, který si nebojí brát na paškál vše české. A ačkoliv druhá polovina dosti připomíná Ed Wooda vše má ve filmu smysl a ve výsledku je jedním z nejkomplexnějším českým filmem za posledních pár let. A možná i pár let budoucích. Doporučuji k filmu přečíst knihu Mnichovský komplex na který film nejednou odkazuje. Petr Zelenka spolu s Davidem Ondříčkem a jeho Ve stínu mi na chvíli vrátili víru v český film. A to se cení. 90%. (31.10.2015)

V mnoha ohledech musím souhlasit s Radkem 99. Úroveň zpracování MNICHOVA je v českých poměrech jistě nadprůměrná a základní nápad o spojitých nádobách natáčení filmu ve filmu je nesporně dobře zvládnutý. Co drhne, až pláče, je však historický exkurz provázený nemístnými urážkami našeho národa. Shrneme-li meritum historizujících postřehů, o něž se Petr Zelenka snaží obohatit naše dosavadní vědomosti o Mnichovu, neubráníme se žasnoucímu údivu. Mnichovský komplex je záležitostí nikoliv r. 1938, ale věcí poválečnou. Když na podzim 1939 Beneš, vůdce druhého odboje, obnovil boj s nacisty, těšil se celonárodní úctě a obdivu (podle sociologických průzkumů z let třetí republiky jeho popularita oscilovala mezi 80-85% preferencí). Myšlenka, že Francouzi byli dotčeni tím, že na Paříž útočily československé tanky, protože zločinní Češi pokračovali v jejich výrobě i po září 1938 (kupodivu i po březnu 1939), je zralá do duchovního kovošrotu. Stejně tak jako idea, že v květnu 1938 si Beneš u čerstvého premiéra objednal scénář mnichovské popravy československé demokracie nebo že poslední měsíce prvorepublikové demokracie byly nedemokratické (parlament nahrazovala jiná fóra, což bylo dáno stupňující se dramatičností situace na v létě a na podzim 1938). Tento kvazipostup, který ze všeho nejvíce připomíná objev horečky omladnic u mužů v Klapkově románu TŘI MUŽI VE ČLUNU, zbytečně znehodnocuje projekt, který by jinak patřil k nepočetným ozdobám polistopadové historie českého hraného filmu. (03.11.2015)

Každý národ má své mýty, které ho formují, ať už odrážejí či nikoliv historickou pravdu - což je sám o sobě dost irelevantní pojem. A tenhle film předkládá znepokojivou myšlenku: skoro osmdesát let po Mnichově, neneseme si tenhle mýtus jako kouli u nohy? Není to pro nás jen výmluva pro věčnou ublíženost, věčné stížnosti a hlavně, setrvalé přesvědčení, že, přestože MY máme tu pravdu, tak ostatní jsou vždycky proti nám? ____ Ten film je nebezpečný, drtivě ukazuje, jak neotřesitelná víra v mýty - u nás s větší silou než vyšeptalé náboženství - dokáže ublížit. Když se jimi zaštítí sprostota a nenávist, tupost a omezenost, která ani nechce znát skutečný stav věcí. Jen si libuje ve svém zapařeném rybníčku přesvědčení o vlastní pravdě, do kterého hystericky nepropouští ani závan nových myšlenek a možností. Ten snímek ukazuje, že nás skutečně Mnichov porazil. Nejenom tehdy, ale do teď. ___ Bráno jako film, není to komedie, spíš je to smutné. První část, absurdní historka o papouškovi, který byl svědkem dějinných událostí, mě nudila, ale ty další, dekonstruující, ty byly vážně inspirativní. (25.10.2015)