Modlitby za Bobbyho

Krutý film o zaslepenosti vírou a o tom, jak některé věci nejde vzít zpátky, u něhož se pláče. „Recenzovat takovýhle film je jako hodnotit pyramidy. Jsou krásné? Jsou vydařené? Jde přece hlavně o to, že jsou,“ jsou slova Tomáše Baldýnského (o jiném filmu), která nicméně přesně vystihují podstatu filmové (resp. televizní) adaptace knihy od Leroye Aaronse s výmluvným názvem Prayers for Bobby: A Mother's Coming to Terms with the Suicide of Her Gay Son (vyd. 1996), která popisuje skutečné události roku 1983. Příběh je to tak dechberoucí a téma natolik zásadní, že nípat se v několika málo nedostatcích filmu (rušivé reklamní fade-outy či oproti předloze poněkud okleštěný – a někdy tedy nutně nedovysvětlený – příběh) se mi nechce. Film naštěstí mnoho důvodů k nípání nedává. Režisér i scénáristka, ač oba se zkušenostmi ze spíše akčních, resp. romanticko-komediálních žánrů (s nimiž Prayers for Bobby, bůh chraň, nic společného nemá), se s tématem poprali více než dobře a v boji proti hollywoodským mlýnům rozhodně obstáli. K tomu zásadně přispěly famózní výkony všech zúčastněných, které někdy až polodokumentární styl kamery rozhodně snesly (viz Sigourney Weaver, nominovaná za svůj výkon v roli paranoidní bigotní katoličky, jinak Bobbyho matky, na cenu Emmy – ceny budou vyhlášeny v září 2009). Bylo by samozřejmě lepší, kdyby k úmrtí mladých lidí kvůli jejich sexualitě nikdy nedošlo (snad ještě více než sebevražda Bobbyho Griffina zacloumala veřejností brutální vražda Matthew Sheparda v roce 1998 – viz The Matthew Sheppard Story /2002, r. Roger Spottiswoode/ nebo příběh transexuála Teeny Brendon – viz Boys Don't Cry /1999, r. Kimberly Peirce/), nicméně co se stalo, nejde odestát. A před těmi, kdo o tom budou točit filmy, a navíc dobře, vždycky smeknu. (16.08.2009)

Vo filme cítiť silnú kritiku katolíckeho puritánstva . Vety ako „ milujete hriešnikov, ale hriech nie“, alebo „šukals Megy ? neboj neřeknu to“ (ale na druhy deň utekal žalovať, že brat je gay, lebo je to hriech. Dobyl ma rozsudok keď na zúfalý výkrik mamy „muj syn nebude gay“, smutný syn s bôľom odpovedal „pak nemáš syna“ a odišiel. Ale palica má dva konce a v tomto prípade aj tento film, končiaci pateticky oslavou a obranou pravičiarskeho hnutia za slobodu lesbičiek a gayov. Napriek krásnemu výkonu (Weaverovej – nikdy nezabudnem na jej riplejku vo votrelcovi) ten zaver mi troška vadí. Pozrite sa .. nikto sa nediví a každý berie za samozrejmé existenciu jednodomých či dvojdomých stromov, obojpohlavných kvetov, nahosemenných (krytosemenných) rastlín, berieme za samozrejmosť spôsoby oplodňovania rastlín, nikto sa nediví nad tým že slimáky sú hermafrodity, že každý tretí cap (najmä z viacpočetných vrhov) je hermafrodit, nedivíme sa, že samčeky morských koníkov nosia v bruchu svoje mladé, každý z nás sa blahosklonne (niekto možno závistlivo) pousmeje keď stretne mladých ľudí pod branou bozkávajúcich sa, ale keď vidia dvoch chlapov nežné v objatí či držiacich sa za ruky majú zrazu divné šteklenie v bruchu.. a odvrátia tvár. Problém nie je v hnutí na ochranu gayov a homosexuality, problém nie je v zákonoch, problém nie je v gayoch a lesbičkách problém je v nás. (17.11.2014)

Tenhle film byl pro moje oči jako jedna obrovská nakrájená cibule.. Nikdy jsem nechápala, proč lidi odsuzují homosexuály. Některým je to divné, některým to možná přijde nechutné, mně osobně se zase nelíbí takoví lidé, kteří jiné odsuzují jenom proto, že jsou na něco zvyklí a plní předsudků. Ale tady byla hlavním problémem víra.. Fanatická víra, která nedovolila matce syna pochopit. Je škoda, že si svoji chybu uvědomila až po jeho smrti, no, alespoň pak dokázala podpořit mnoho dalších gayů na cestě k jejich svobodě. Moc zajímavá je scéna, kdy se Mary "dohaduje" s reverendem o pasážích z bible - dokazuje to, že stačí jen trochu otevřít mysl a vyložit si některé věci i z jiné strany.. Tento film bych pustila těm blbečkům, kteří si z gayů dělají srandu. Ale vlastně jsou to blbečci, takže by jim to stejně nepomohlo.. (08.12.2011)

Jak snadno se hlava nehlava bojuje se světem za štěstí nejbližších či za svoje vlastní... Ale největší a nejtěžší boj se vždycky odehrává na vlastním bitevním poli- v boji sama se sebou. Tak výborná Sigurney, celoživotní to bojovnice tělem i duší, nejdříve bojovala za rodinu, za pověst, za syna, až se skrze obrovský smutek a zmatek mohla utkat sama se sebou, aby se poté opět pustila do dalšího boje, tentorkát za pochopení a práva pro homosexuály. Krásně vylíčená psychologie postav, ačkoli možná někdo namítne, že jsou to klišé. Já si o klišé v podobných filmech o lásce a vztazích a celkově o životě myslím, že prakticky všechno, co prožíváme, se dá nazvat klišé a nemá smysl si na to nějak dvakrát stěžovat, má-li film být ze života. Je to ke konci dojemný, což mi nevadí, protože to má jakýsi smysl (a už dlouho jsem u filmu neslzela, tak to projednou vydržím :)) (05.01.2014)

Takové měšťácké kýče ze mě dělají homofóba. Při pohledu na nejen zdejší hodnocení a vůbec recepci filmu musím uznat, že by si tento přeceňovaný televizák zasloužil (sociologickou) studii, která by se zabývala tím, proč pozitivní emocionální odezvy dosahují i diváci, kteří nejsou bigotními Američany, kteří uvízli na počátku 80. let. Moje hodnocení je tak spíše dáno postoji (nepovažuji v současnosti homosexualitu za něco, co by potřebovalo být "opsravedlňováno" jako zcela normální věc), protože formální stránka podporuje banální a zpátečnický význam. Nemyslím si, že je správně, když je drama o černobílém vidění světa vystavěno na očividných dichotomiích, z nichž se nevybočí ani v závěru. Jako divák mám navíc problém s tím, když jsou ze mě emoce dolovány velice prvoplávým způsobem, zde akumulativní gradující montáží a posílením hudební stopy. Nelze se odvolávat na biografičnost, jelikož z fotografie opravdových předobrazů při srovnání s jejich hereckými představiteli vyplyne, že jde především o psí oči a dojímání se, protože skutečný Bobby byl sportovnějšího a mužnějšího vzezření. Oceňuji ale formu uzpůsobenou vnímání titulního hrdiny a herecký výkon Sigourney Weaverové, která z ploše napsané fanatičky dokázala udělat živoucí a dýchající postavu, vůči které lze dokonce pociťovat i určitou formu empatie. Ke katarzi jsem ovšem - na rozdíl od její rodiny a valné většiny zdejších hodnotících - nedospěl, jelikož jsem myšlenkově neustrnul v předcházejících dekádách. (26.09.2010)