Modlitby za Bobbyho

„I know now, why God didn´t heal Bobby. He didn´t heal him, because…there was nothing wrong with him. I did this, I killed my son.“ Mezi queer filmy se semtam mihne dílko koketující s kontrastem náboženství a homosexuality, ale zatím jsem měl tu smůlu zhlédnout z tohoto rance kousky, které nakonec zůstaly jen červenou knihovnou, nebo…červenou knihovnou. Prayers for Bobby je konečně film, který se lidským způsobem vyrovnal s touto ožehavou látkou. V centru dění není samotný Bobby, nýbrž jeho slepě věřící matka, která není schopna akceptovat jeho orientaci, což vede k tragédii a následnému vyrovnávání se s ní. Ač se jedná o televizní film se všemi jeho klasickými neduhy, herecké výkony byly na výborné úrovni, což bylo hlavně znát v emočně vypjatých momentech filmu. A nutno podotknout, že jich bylo nemálo. Zejména pak zazářila ústřední dvojice Sigourney Weaver, jež byla po zásluze za svůj výkon nominována na Zlatý Globus, a Ryan Kelley. No a výpovědní hodnota snímku, jehož téma je aktuální i dnes? K nezaplacení. 90% (13.02.2010)

Příběh je silný a hluboký, ale film nic moc - protože je strašně předvídatelný. První polovina je úplně jasná (pak tedy sebevražda, což ukázali už v první scéně, takže klasika) a pak druhá půlka, opět strašně předvídatelná. Je to dobrý film, ale svojí předvídatelností mě nudil, proto napíšu něco o sobě: moc jsem Bobbymu rozuměl, protože sám jsem jiný- až do 24ti let jsem se nikomu nepřiznal, že nemůžu mít sex a stejně tak jsem ani to, že mám deprese, protože jsem se styděl... Sebevraždu jsem nespáchal, ale kolikrát chybělo málo... Tak, dost o mě, ještě k filmu- je to taková LGBT agitka, což nemusím, a konec nic moc....60% (09.02.2021)

Krutý film o zaslepenosti vírou a o tom, jak některé věci nejde vzít zpátky, u něhož se pláče. „Recenzovat takovýhle film je jako hodnotit pyramidy. Jsou krásné? Jsou vydařené? Jde přece hlavně o to, že jsou,“ jsou slova Tomáše Baldýnského (o jiném filmu), která nicméně přesně vystihují podstatu filmové (resp. televizní) adaptace knihy od Leroye Aaronse s výmluvným názvem Prayers for Bobby: A Mother's Coming to Terms with the Suicide of Her Gay Son (vyd. 1996), která popisuje skutečné události roku 1983. Příběh je to tak dechberoucí a téma natolik zásadní, že nípat se v několika málo nedostatcích filmu (rušivé reklamní fade-outy či oproti předloze poněkud okleštěný – a někdy tedy nutně nedovysvětlený – příběh) se mi nechce. Film naštěstí mnoho důvodů k nípání nedává. Režisér i scénáristka, ač oba se zkušenostmi ze spíše akčních, resp. romanticko-komediálních žánrů (s nimiž Prayers for Bobby, bůh chraň, nic společného nemá), se s tématem poprali více než dobře a v boji proti hollywoodským mlýnům rozhodně obstáli. K tomu zásadně přispěly famózní výkony všech zúčastněných, které někdy až polodokumentární styl kamery rozhodně snesly (viz Sigourney Weaver, nominovaná za svůj výkon v roli paranoidní bigotní katoličky, jinak Bobbyho matky, na cenu Emmy – ceny budou vyhlášeny v září 2009). Bylo by samozřejmě lepší, kdyby k úmrtí mladých lidí kvůli jejich sexualitě nikdy nedošlo (snad ještě více než sebevražda Bobbyho Griffina zacloumala veřejností brutální vražda Matthew Sheparda v roce 1998 – viz The Matthew Sheppard Story /2002, r. Roger Spottiswoode/ nebo příběh transexuála Teeny Brendon – viz Boys Don't Cry /1999, r. Kimberly Peirce/), nicméně co se stalo, nejde odestát. A před těmi, kdo o tom budou točit filmy, a navíc dobře, vždycky smeknu. (16.08.2009)

Pro mě jeden z nejpůsobivějších a nejsilnějších snímků, které se zabývají gay tematikou. Na úvod musím říct, že jde hned poznat, že se jedná o TV film, což však není vůbec na škodu - pro taková dramata je to dokonce ideální formát. Od začátku do konce je film plný emocí a úvah a všechno prvky hrajou pro tento film - od technických záležitostí (kamera, prostřihy mezi dvěma časovými obdobími a hudba) přes silný scénář až k přesvědčivým hereckým výkonům - Sigourney Weaver znovu předvedla, že je Paní herečka. Film, který je i přes malý rozpočet prakticky ve všech směrech dokonalý. Poukazuje na to, jak se někteří mezi námi nedokážou vyrovnat s odlišností, která je zakořeněna v lidské přirozenosti. Tleskám a zvedám oba palce nahoru! (15.05.2010)

Jak snadno se hlava nehlava bojuje se světem za štěstí nejbližších či za svoje vlastní... Ale největší a nejtěžší boj se vždycky odehrává na vlastním bitevním poli- v boji sama se sebou. Tak výborná Sigurney, celoživotní to bojovnice tělem i duší, nejdříve bojovala za rodinu, za pověst, za syna, až se skrze obrovský smutek a zmatek mohla utkat sama se sebou, aby se poté opět pustila do dalšího boje, tentorkát za pochopení a práva pro homosexuály. Krásně vylíčená psychologie postav, ačkoli možná někdo namítne, že jsou to klišé. Já si o klišé v podobných filmech o lásce a vztazích a celkově o životě myslím, že prakticky všechno, co prožíváme, se dá nazvat klišé a nemá smysl si na to nějak dvakrát stěžovat, má-li film být ze života. Je to ke konci dojemný, což mi nevadí, protože to má jakýsi smysl (a už dlouho jsem u filmu neslzela, tak to projednou vydržím :)) (05.01.2014)