Hra o trůny

Oheň dohořel. Led roztál. Píseň dozněla. Píseň ledu a ohně je stejně jako Pán prstenů nejen název fiktivního příběhu, ale vyskytuje se i jako název knihy uvnitř vyprávěného příběhu. Samwell je západozemský Samvěd a oba dva tyto knihy ke konci příběhu přechovávají. Martin vždy říkal, že ho fascinuje závěr Pána prstenů. Jak si i v jednoznačném vítězství zachovává hořkosladkou příchuť. I Hra o trůny má dlouhou dohru – a jelikož jsem někdo, kdo pokládá část po zničení Prstenu za možná nejlepší v knize i ve filmu, ohromně jsem si užil scény uspořádávání světa Hry o trůny po strašné bitvě. Mimochodem i tady se odplouvá na západ. Martin řekl, že miluje kapitolu Vymetení kraje, ale nic obdobného se v seriálu neodehraje. A přestože je Hra o trůny oprávněně prezentována jako realističtější než Pán prstenů, tak se onen realistický pocit ztráty, že svět už nemůže být takový, jaký býval, nedostaví. Vše končí až příliš pozitivně s ohledem na smetení Králova přístaviště.  Není tu nic se silou „Kraj zachráněn byl, ale ne pro mě“ nebo „Tak jsem se vrátil“, ale je to důstojný konec eposu, který definoval seriálovou dekádu. //  Daenerys na trůn nakonec ani jednou neusedne. Tisíc mečů, které si jako holčička představovala, jak vypráví Jonovi, odpovídá Martinovu knižnímu popisu. Jestli to bude Malíčkovi, jenž meče sám přepočítal, útěchou, na Železný trůn už si nesedne nikdo. Mistři měli teorii, že by draci mohli být inteligentnější než lidé. A podle poslední epizody se zdá, že měli pravdu. V záchvatu smutku a politické jasnozřivosti Drogon to zpropadené křeslo roztaví. Pokud ne Kolo samotné, tak symbol toho kola je nadobro pryč. Co je ale kulaté a silnější než kdy dřív?  Martinův smysl pro kruhovou kompozici a návrat ke kořenům. Drak trůn skul, drak ho roztavil; první kapitola první knihy je z pohledu Brana a Bran se stane králem; Ohař skončí s bratrem v ohni, jen je to tentokrát on, kdo strčí; Missandei skoná v okovech; Sansa, která chtěla být královnou, a proto se vydala na jih, je královnou Severu; Tyrion je opět pobočníkem; vztah Tyriona a Jona a Tyrionova připomínka „chcaní z okraje Zdi"; první záběr seriálu je na otevírající se bránu ve Zdi, téměř posledním je její zavření; Jonovi opět zemřela láska v náručí a zase se loučí s rodinou a putuje na Zeď. Kruh je pevně uzavřený. akonec jsou jednotlivé charakterové oblouky převážně uspokojivé, byť cesta uspokojivá poslední roky příliš nebyla. Kam se postavy dostaly, to celkem ano. Ve finále je vícero momentů zadostiučinění. Brienne dopisující Jaimeho skutky. Poetické snímání opuštěných rozbořených prostor. Úžasný operní patos scén v trůním sále. Sansa královnou Severu. Nová Malá rada, jejíž jednání bych rád sledoval v reálném čase. Skladatel Ramin Djawadi. Tohle všechno pro mě nakonec do jisté míry poslední dvě série vykoupilo. Také fakt, že mám rád dlouhé, prožité konce. Závěrečné prostřihy na Starky jsou dojemné a člověk se neumí ubránit pocitu, jak vyrostli a zmoudřeli a jak by na ně byli Ned a Catelyn hrdí, stejně tak na Theona. Diváci se nemohou na rozdíl od Daenerys, která ví, „co je dobré“, shodnout. Pro mě je „Železný trůn“ důstojné zakončení Hry o trůny, které s druhým zhlédnutím  emocionálně roste. Kdo říkal: „Jestli myslíš, že tohle má šťastný konec, tak jsi nedával pozor,“ ten se mýlil. Recenze 8. řady na TVZone. (01.06.2024) (méně) (více)