Reklama

Reklama

Psychiatr Pavel Josek se těší uznání nejen ve své profesi, ale i v širší společnosti. Je totiž bývalým disidentem, signatářem Charty 77, který po boku své ženy snášel šikanování ze strany komunistické Státní bezpečnosti. Nyní se chystá převzít Cenu paměti národa a poskytuje rozhovory do dokumentárního filmu. Jeho zeť Luděk, jenž na dokumentu pracuje jako zvukař, se v rodině cítí jako méněcenný. Proto jej nenechá chladným Joskova složka z estébáckého archivu, kterou jeho kolegové získají. Vyplývá z ní, že Josek počátkem sedmdesátých let naopak s StB spolupracoval. Jako mladý psychiatr donášel na nadějného sochaře Bořka, který byl jeho sokem v lásce a který se nakonec nechal vyštvat z rodné země. Pro všechny členy Joskovy rodiny, včetně těch, kteří v inkriminované době nebyli na světě, tak nastává těžké období. Tím spíše, že každý má svůj úhel pohledu na to, co se odehrálo. Své k tomu může povědět i bývalý pracovník StB Kafka, jenž měl kdysi oba mladé muže na starosti a nyní si užívá klidného důchodu… (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (747)

Psema 

všechny recenze uživatele

Ejhle... Hřebejk si dal menší pauzu, Jarchovský se aspoň částečně oprostil od pro něj typického dušení obyčejných Čecháčků a najednou máme na stole nejen nejvýraznější a nejhodnotnější film roku, ale i film, který se dá považovat za zdatného konkurenta peckám á la Duel Frost/Nixon. Jen škoda kostrbatého, bídně napsaného úvodu a špatně obsazeného Mikulčíka, jakmile se přejde k lidským popelníkům, disidentským ohlédnutím a bachařským zpovědím, má Kawasakiho růže nejen technickou (kamera hollywoodských parametrů), nýbrž i hereckou a emocionální převahu nad vším, co tu vzniklo za hodně dlouhou dobu. ()

JANARYBA 

všechny recenze uživatele

Největší hvězdou filmu byl pro mne do nedávna naprosto neznámý (až do uvedení jeho 13. komnaty v ČT) slavný český fotograf Antonín Kratochvíl. Ten všechny "profesionální" herce s přehledem strčil do kapsy a hrál si to podle svého se svým přirozeným kouzlem. Klobouk dolů před Martinem Hubou, který jako jeden z mála Slováků má téměř dokonalou češtinu a o jehož herectví taky nemůže být pochyb. Jinak ze začátku se film až "nehřebejkovsky" vlekl a teprve až závěrečná pointa film posunula o několik stupínků výš a mnohé v celkovém vyznění zachránila. ()

Reklama

Nathalie 

všechny recenze uživatele

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. ()

Fr 

všechny recenze uživatele

I tváří v tvář zlu má člověk volbu. Není nevyhnutelné žít jako slaboch…. Láska prý hory přenáší…. přenese několik lidí přes práskačský svazky? Zajímavá filmařina – něco jiného snad nikdo nečekal. Síla dialogů a monologů o lidech a morálce let minulých má posloužit jako memento proti ztrátě kolektivní paměti. Je to téma ze života. ALE….kdo za pár let pochopí, proč člověk mohl udělat takovou věc? Co budou příští generace vědět o slabosti? A jak my dneska poznáme, kdo je a kdo není svině? Hřebejk a Jarchovský se nebojí o minulosti mluvit. Což je dobře. Spíš jde o to, jestli má pro vás cenu tohle poslouchat. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Máte za zeťáka debila. 2.) Chci se naučit vést výslech. 3.) Nevím, z čeho se dělá ,,sobeckej“ guláš. 4.) Kámoši v Bartolomějský mi říkali ,,DOKTOR“. 5.) Chci vidět doktora Sovu jako hajzla. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()

hippyman 

všechny recenze uživatele

dechberoucí drama se skvělým Jarchovského scénářem, umě vedené mistrem Hřebejkem, vygradované do silné pointy. nepřeháněné, leč bravurní výkony hlavních protagonistů jsou prostě pastvou pro oko, hudba krásně ladí se scénickými obrazy, ve filmu i díky stopáži jednoduše není hluchých míst... prostě první český pětihvězdičkový kinozážitek letošního roku. doufejme, že ne poslední... 100% ()

Galerie (25)

Zajímavosti (16)

  • Kawasakiho ruža je najzložitejšia japonská skladačka z papiera. Preto je názov filmu metafora, ktorou chceli tvorcovia podčiarknuť zložité skladanie príbehu. (Very_kuul)
  • Režisér Hřebejk řekl o postavě vyšetřovatele Kafky, že hlavním předobrazem postavy byl Kamil Pixa, což byla zvláštní postava. Byl zakládající člen Státní bezpečnosti, sám se stává brutálním vyšetřovatelem, ale ještě v  50. letech 20. století dobrovolně odchází od policie a stává se ředitel Krátkého filmu. Více je o něm v dokumentu Uvnitř vnitra (2008). (sator)
  • Rozhovor s Bořkem (Antonín Kratochvíl) se natáčel v klubu Avion v Praze Holešovicích, ve stejných prostorách a ze stejného pohledu kamery, jako se točí pořad Na plovárně (od r. 1988). Záměr tedy byl evokovat tento pořad. (sator)

Související novinky

Evropské filmové ceny

Evropské filmové ceny

10.05.2017

Od roku 1988 uděluje evropská filmová akademie filmové ceny pro evropskou kinematografii. Původně se ocenění jmenovalo Cena Felix a od roku 1997 bylo přejmenováno na Evropské filmové ceny. Udílení… (více)

Ladislav Chudík 1924 - 2015

Ladislav Chudík 1924 - 2015

29.06.2015

Po těžké nemoci ve věku 91 let zemřel v bratislavské nemocnici herec Ladislav Chudík. Syn hutnického mistra projevoval zálibu v recitaci a herectví již na gymnáziu a později v ochotnickém kroužku.… (více)

Hřebejk v Hlavní soutěži 48. MFF Karlovy Vary

Hřebejk v Hlavní soutěži 48. MFF Karlovy Vary

12.06.2013

Do hlavní festivalové sekce čítající sedm světových a sedm mezinárodních premiér se s novými snímky vrací šest režisérů, z nichž dva si v nedávné minulosti z Karlových Varů odnesli Křišťálové glóby… (více)

Reklama

Reklama