Kawasakiho růže

Ejhle... Hřebejk si dal menší pauzu, Jarchovský se aspoň částečně oprostil od pro něj typického dušení obyčejných Čecháčků a najednou máme na stole nejen nejvýraznější a nejhodnotnější film roku, ale i film, který se dá považovat za zdatného konkurenta peckám á la Duel Frost/Nixon. Jen škoda kostrbatého, bídně napsaného úvodu a špatně obsazeného Mikulčíka, jakmile se přejde k lidským popelníkům, disidentským ohlédnutím a bachařským zpovědím, má Kawasakiho růže nejen technickou (kamera hollywoodských parametrů), nýbrž i hereckou a emocionální převahu nad vším, co tu vzniklo za hodně dlouhou dobu. (16.01.2010)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

A máme tu další variaci na choulostivé téma naší historie. Tentokrát pod záštitou předního českého režiséra Jana Hřebejka a vynikajícího scénaristy Petra Jarchovského. Musím přiznat, že film si mě získal především díky velmi rozumné metráži, již naznačenému skvělému scénáři, velmi vkusně zvolené hudbě a famóznímu výkonu Daniely Kovářové. Ta snad jakoby s přibývajícím věkem rozkvétala, její hra očí mi nejednou přivodila mrazení v zádech. Nenalezl jsem větších slabin, přeji Janu Hřebejkovi pokračující režisérský růst. (24.02.2010)

Díky hudbě a hercům emocionálně konzistentní drama (bez přívlastku, což není u Hřebejka obvyklé). Navzdory tomu, že se po celou dobu „neusadí“ – odhaluje stále nové postavy, nemá jasně daného vypravěče, skáče po dějové ose. Tato struktura, zjevně inspirovaná postupy investigativních dokumentů, vždy plně neslouží dramatu, někdy jej naopak zbytečně drolí na řadu fragmentů, ale obohacuje film o jakousi pravdivostní hodnotu. Není těžké mu uvěřit, třebaže pár hlášek těžko zakrývá, že se zrodily v hlavě scenáristy, nikoli hovořící postavy. Kawasakiho růže je za dlouhou dobu Hřebejkovým nejsmysluplnějším filmem. 75% Zajímavé komentáře: Cival, Marigold, gudaulin, Mulosz, Sandiego, SeanLSD, ZkuKol, BDMarty007, Don Kryspin, Autenticita (11.07.2014)

Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší. (11.05.2010)