Vyprávěj

Já nevím jestli napsat "návrat do dětství", ale asi jo. Prostě to patří k mému životu a zas a znovu přes všechnu dnešní mizérii jsem ráda, že moje mládež už tuhle dobu nepoznala. Seriál provázejí výkřiky "to jsme měli" a "to ještě máme" . Ale mám pocit, že s postupem doby mě seriál - jak už to bývá - baví pořád míň a míň. Šedesátá léta byla IMHO nejlepší a docela se začínám bát co přinese právě probíhající nová série. (13.09.2011)

Moc pěkný seriál z produkce české televize mapující doby dávno minulé. To hezké i ošklivé co na nich bylo. Možná, že kdyby se ty samé příběhy odehrávaly v nynější době, považoval bych to jen za další "Rodinná pouta". Líbí se mi však, že tam vídám výrobky, které jsem neviděl už spousty let a přesto si je pamatuji. Je to fakt taková vzpomínka... A pěkná.... (01.02.2011)

Z prvního dílu jsem viděla posledních pět minut. Od druhého už jsem vydržela sedět před obrazovkou celou dobu. Je to skrz na skrz průměrný seriál, když vám nějaké díly utečou, o nic vyjímečného nepříjdete. Ty tři hvězdičky nejsou ani kvůli příběhu, ale kvůli dobovým vsuvkám, hlasu Vojty Kotka jako vyprávěče a hereckému obsazení. Nina Divíšková je skvělá babička a Veronika Freimanová jako maminka také není vůbec špatná. Postava Mahuleny Bočanové byla na profackování, ta ale na štěstí i s manželem a synáčkem prchla za hranice, i když se to neobešlo bez komplikací. Bohužel se ze zahraničí vrátila a opět perlila. Písničky na konci jednotlivých dílů jsou dobré, pokaždé zaznívá jiná. Dostala mě Janis Joplin a její geniální Move Over. Po tomhle dílu jsem musela oprášit její bestofku a okamžitě si ji pustit. (26.11.2009)

Napřed jsem si říkal, že šedivé socialistické Československo nebylo tak pestrobarevné, aby měl každej v rodině a mezi přáteli zároveň legionáře, emigranty, disidenty, estébáky, restituenty atd. Pak jsem se ale zamyslel… můj pradědeček byl legionář, tátův nejlepší kamarád utekl v 68. roce do Mnichova, máma má slovenskou národnost, osobně znám ostatně i dva spolupracovníky StB. Ale tyhle fakta jsem vždycky vnímal tak nějak odděleně a teprve seriál Vyprávěj mě přiměl uvědomit si to všechno v souvislostech. Největší romány píše život a Vyprávěj se toho zhostilo velmi slušně. Cestou na tenký led je samozřejmě široké časové rozpětí a stárnutí hrdinů. Zatímco u Svatopluka Skopala a Romana Vojtka aspoň přibývají šediny, dámy Kerestešová, Freimanová nebo Adamovská stárnou jen drobnými obměnami účesů. Alžbeta Stanková, ta se nesrala ani změnama účesů. Naopak, Jana Šulcová, kdysi vyhlášená elegantní kráska, je od druhé do páté řady furt stejně stará bába. Nemluvě o postavě Honzy Dvořáka, na níž se sice vystřídalo několik herců, ale v době, kdy měl nejvíc růst, vypadal několik let stejně. Vyprávěj jako celek má přestřelenej počet dílů a časem přestane bavit. Klidně mohl seriál skončit úmrtím babičky (Nina Divíšková), která je jako výborná glosátorka půvabnou nití celým dějem a pak už evidentně chybí. Je to znát i v původně pečlivé výpravě, kdy si kamera užívá detailní záběry na vycizelované dobové vybavení kuchyní a kanceláří. Léta po roce 1989 jsou už ztvárněna překotně a narychlo, navíc se zbytečně vypíchnutými dobovými reáliemi (díl Skořápkáři). Tady tvůrci zjevně došli k závěru, že 90. léta se v reáliích ode dneška už moc neliší, což je samozřejmě omyl. Devadesátá léta v módě, oděvních doplňcích i předmětech každodenní potřeby byla naprosto strašná, což je tady nedobře zamaskováno cvrkotem doby, kdy lidi žili hodně politikou a podnikáním. Vyprávěj jako celek snese přísná měřítka, má silnej rodinnej příběh s přesahem do řady výbornejch vedlejších postav (člověk snese i tu obehranou Žilkovou). Emocema našlapaný scény i dobře napsaný vtipný dialogy plus nenásilné dějové zvraty stále dokazující, že svět je malej. Ale když už má něco 115 dílů, čekal bych pompézní a efektní závěr. A tady mladej Matěj Dvořák sedí u komplu a pronáší úplně hovadskou větu. Tak jo. (17.01.2014)

Sladkobolná nostalgická srágora o tom, jak se mám tehdá za Bolševika krásně žilo... Podává zcela překroucenej romantizující obraz doby, která ve skutečnosti vypadala úplně jinak. A v tom vidím poměrně zásadní nebezpečí. Jestliže se tady bude na Komanče soustavně vzpomínat jako na čas životních jistot, a dobu, kdy nás velkej soudruh sice utlačoval, ale "dalo se to vydržet" a kdo držel hubu a krok, ten se měl celkem dobře, může taková věc výrazně otupit paměť národa. A to není nikdy dobře. (Update: Debilizace se šíří! Sváteční slovo do nového roku 2011 na ČT opanovaly fiktivní postavy seriálu vyprávěj a neumělě blekotaly něco o potřebě lásky a souznění. Nechápu. Zcela a naprosto nechápu co měl tenhle výkřik do tmy znamenat. Gratulanty, kteří mají co říct, Tomáše Halíka nebo Ebena vystřídali vyumělkovaní retro-šašci "z šedesátých let" tupě opakující scénáristovy repliky. Tak tomu říkám HUNS...) (08.12.2010)