Zakázaný člověk

Příběh sleduje paralelně dva osudy: novináře Karla Havlíčka a udavače z povolání Wagnera. Snaží se ukázat důležité okamžiky jejich životů, ale výsledek je trochu nepřehledný a nedůvěryhodný. Wagner je celkově vykreslený mnohem lépe, u Karla Havlíčka se snímek zaměřil spíš na jeho osobní život - o jeho provokující novinářské a spisovatelské práci se divák dozvídá jen velmi málo, není z čeho vyvodit, že „ … je v osmadvaceti letech na vrcholu slávy i politického vlivu. Vlastní největší české noviny, je široce známý, všemi obdivovaný …“. Navíc jeho portrét není zrovna nejlichotivější. Spíš nežli jako všeobecně uznávaný zapálený vlastenec je vylíčený jako poněkud domýšlivý a sebestředný, nepříliš sympatický hrdina - což se sice navzájem nevylučuje, ale myslím, že to druhé by nemělo převážit nad tím prvním ... :-) (21.09.2009)

Chtěl jsem si dnes připomenout režijní umění zesnulého Dušana Kleina, ale skončilo to se značnými rozpaky. Podle názvu filmu by člověk odhadoval, že v centru vyprávění bude zakladatel české žurnalistiky a břitký satirik Karel Havlíček Borovský. Místo toho se pan režisér, jak jsem našel i v jednom jeho vyjádření v tisku, snažil celý příběh natočit tak trochu "po amadeovsku", tedy jako "střet dvou lidí, moci a bezmoci, talentu a netalentu". Tento koncept však ve finále vede k tomu, že se film víc než samotnému Havlíčkovi (o jehož názorech a literárním umění se toho moc z filmu nedozvídáme) věnuje postavě Vlastimila Wagner. Na vině je samozřejmě v první řadě scénárista Martin Šafránek a jeho fiktivní "vyprávěnka" o tom, jak na smrt nemocný Havlíček zápasí s přeludem mrtvého policejního udavače Wagnera, který se v minulosti vetřel do Havlíčkovy přízně. Asi to za mě dlouho bylo na tři hvězdičky, ale ten závěr se šermířským soubojem obou "rivalů" odehrávající se samozřejmě v čiré představě (či snu?) Havlíčka, mi přišel neskonale hloupý a směšný. Herecky byl určitě David Švehlík coby Havlíček hodně dobrý. Naopak Taclíkovi jsem tu jeho chorobnou touhu po kariéře a titulech už věřil méně. Vcelku zaujala mě zcela neznámá herečka Gabriela Marcinková coby Havlíčkova žena Julie a poměrně hodně se mi pak líbila hudba Ondřeje Brzobohatého. Jako celek však považuji tento film za promarněnou šanci. Osobnost formátu Karla Havlíčka si rozhodně zasloužila lepší film. (11.01.2022)

Tyhle životopisné filmy bývají (alespoň pro mne) často nudné, málokdy se podaří je natočit tak, aby diváka (tedy mne) zaujaly tak, že bych je sledoval zcela koncentrovaně, takříkajíc s otevřenou pusou. Podobný výsledek jsem očekával i od Zakázaného člověka. Možná právě díky tomuto očekávání si nyní mohu dovolit být příjemně překvapen. Bylo to vyprávěno ze zajímavého úhlu, originálně, se dvěma hlavními postavami, bylo to dobře obsazeno a zahráno. To musím ocenit. (21.09.2009)

Výtečný film. Musím strašně pochválit nádherné lokace, kostýmy a ze všeho nejvíc herecké výkony. Ty byly jedna báseň. Sice o životě Havlíčka vím jen z toho, jak jsem se připravoval na maturitu a také z bývalých hodin literatury, ale film jsem si řádně užil. A zase jsem samozřejmě nic takového nečekal. Koukám, že když od filmu člověk nemá žádná očekávání, tak tím lepší z něj má potom finální pocit (samozřejmě ten film za něco musí stát..). (24.02.2010)

"Zle, matičko, zle; Švarcenberci zde." Kdyby Havlíčkovi nebránil v rozhledu šosáckej pohled obrozence poloviny 19. století, nikdy by takovej blábol nenapsal; konkrétně rod Schwarzenbergů znamenal pro Čechy už od 17. století obrovské plus. Jinak ale byl Havlíček mimořádnou personou české politiky a žurnalistiky 19. století, což film moc pěkně ilustruje. Vůbec nevadí to zkratkovité podání, na které tu nadává každý druhý; děj naopak pěkně odsýpá, což jindy bývá velký problém biografických filmů. Je samozřejmě směšné, že všichni chodí oblékání v kostýmech, které jako kdyby teprve včera opustily krejčovské salony; a je veliká škoda, že Havlíčkovu manželku ztvárnila nevýrazná Marcinková, zatímco o moc lepší herečky, Vagnerová a především Anička Fixová, dostaly jen štěky. Zbytek ansámblu ale hraje na výbornou: u Švehlíka či Dlouhého to nepřekvapí, u Taclíka možná ano - a přitom právě on je na celém filmu nejživější a nejzajímavější, hned vedle Rousova (homosexuálního?) policejního ředitele Sachera-Masocha také nejrozpolcenější. Vlastně jsem mu celou dobu fandil, i když od začátku bylo jasné, jak to může skončit: byrokratická mašinerie bachovského porevolučního Rakouska totiž pomalu a nenápadně mlela nejen Havlíčka. (01.10.2012)