Láska jako trám

V době renesance kulturní scény a nástupu nové vlny natočil František Filip, bezmála čtyřicetiletý, tuto TV komedii. Jistě neměl v úmyslu soupeřit s Formanem, Menzelem, Papouškem nebo Chytilovou a přesto se do zlatého fondu tímto filmem, byť televizním, zařadil. Komedie se nemá tvářit jako umění a přitom se uměním a vysokou kvalitou stala díky skutečným umělcům v hlavních rolích. Zejména dialogy a hádky Jana Pivce a Jiřiny Šejbalové jsou tak autentické, že překonávají snad i slavnou rodinu Homolků. Herecká exhibice s věčnou a trvalou hodnotou. (24.05.2008)

"Já mám vážně strach, že ty naše rozpory přerostou do ulice a bude to mít vlyv na život města a státu, protože Josífek (synek) dělá na Hradčanech topiče a  Růžena (dcerka) je ve Výskumním ústavu národního zdraví a říká se: jaká rodina, takový stát." Inu - svatá pravda, nemyslíte? a taktéž "Dejte sem smích a smrt je mrtva - to řekl jeden veliký umělec". Jsou filmy, které nestárnou, z důvodů vyřčených i mlčenlivých pravd, láskyplného humoru, nezraňující ironie i zobrazení štěstí, které oceníme až po letech a Láska jako trám je jedním z nich. Krom toho - herecký a režijní klenot. (09.03.2024)

Nádherná (především) konverzační komedie. Chtěl jsem použít nějakou hlášku ze slovních soubojů Jana Pivce a Jiřiny Šejbalové, ale jejich tam tolik, že bych nevěděl kterou :-) Kromě jejich hereckého koncertu kvituji perfektní scénář, který velmi vystihuje skutečné rodinné situace a nebojí se zavtipkovat si i ze stranických schůzí.. Je vidět, že tehdy byla doba opravdu uvolněná a oproti dnešku, kdy máme sice demokracii, ale jsme svázaní různými požadavky, mohly vzniknout takové krásné filmy... (02.10.2015)

Kupovat nevkusný kabát manželce k významnému jubileu je vždycky riziko. A drahá polovička nad ním navíc může zůstat v rozpacích. V ošuntělém dárku z druhé ruky však Jan Pivec spatřuje to nejlepší možné řešení, jak manželce udělat radost. A když se vybíravé partnerce nelze zavděčit, tak raději půjde trucovat ke svému nejlepšímu kamarádovi, u kterého to všechno začalo nepodařenou koupí. Mistrný Jan Pivec dokazuje, jak si s tunou textu ve svém pokročilém věku, a zřejmě i s chatrným zdravíčkem, poradil jako starý mazák. S minimem střihu v každé, velmi často dlouhé scéně, na sebe strhával pozornost. Jiřina Šejbalová a Bohuš Záhorský také podali mimořádně kontrastní herecké výkony. Takové mistrovské výkony zdařile zaplátovaly poměrně řidčí a vlekoucí se děj. František Filip zase pro jednou odvedl dobrou režijní práci, ale přece jen některé scény mohly být důrazněji zredukované, protože byly až moc dlouhé a děj se, i přes vynikající herce, nepohnul z místa. Mé hodnocení: 60% (13.05.2013)

A já chtěl Blaženě koupit šátek v Domě módy. Teď se za tu myšlenku stydím! Tolik krásy, lásky, moudrosti i opravdového člověčenství aby jeden pohledal. Přestože příběh je vlastně velice banální, zdá se být dodnes nedostižným vrcholem společného lidského soužití tak, jak jej interpretovala ústřední herecká dvojice. Pivcův suverénní primát, doplněný o neméně kvalitní kreace Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského, a balancující mistrně na hraně tragikomiky, zcela nepochybně spoluvytváří hrdý pomník svému nositeli, přičemž je víc, než jen pouhým záznamem Pivcova nenapodobitelného hartusení a hřmění. Láska tisíckrát podléhající a tisíckrát vzdorující rozhodně není archetypální záležitostí a má-li v sobě punc ryzí člověčiny, jako v případě této vskutku legendární televizní inscenace, pak nezbývá, než přiznat chyby a doufat, že manželství stále ještě není přežitkem, ale svátostí. (05.10.2008)