Otec Kondelík a ženich Vejvara

Krásně starosvětské, starosvětsky krásné! Svět, v němž se rodičům ještě vyká, svět, v němž otec je hlavou rodiny (a maminka krkem, který tou hlavou otáčí), svět, v němž existuje úcta k rodičům a křížek na čelo či křesťanský pozdrav ještě něco znamená! Po mnoha letech jsem tenhle film viděla znovu a moc mne potěšil, zvláště osvědčená dvojice Theodor Pištěk a Antonie Nedošínská! (24.09.2019)

Film mi tu v reakcích přijde v kontextu doby drobně přeceňovaný. Hlavní dvojice mladých herců je nevýrazná a hraje naivně, o kolik mohla být lepší jinak pozoruhodná závěrečná scéna. Nedošínská je jako vždycky zábavná, ale jako vždycky hraje to samé. Táhne to především Pištěk jako Kondelík, roztomilý buran, dobrák i darebák v jednom. Celému filmu ale chybí nějaký zásadnější konflikt, je to možná až příliš dobrácké. Konflikt nabízí vlastně jen scény s paní domu, co se snaží dohodit svou dceru. Ty scény považuji za nejzábavnější část filmu. Ostatní nejspíš zapomenu. Vyloženě vtipný snímek taky není, usmál jsem se dvakrát, ale to má holt každý jinak. Film na mě taky technicky působí jako tak o pět let starší, což v té době bylo hodně. Přispívá k tomu i fakt, že je docela hluchý a hudba je většinou jen diegetická v podobě klavíru. (24.03.2024)

Když jsem byl malej, tak jsem si myslel, že ten ženich v názvu patří nějakýmu vejvarovi. No, časy se mění a já postupně přišel na správný význam. Tohle je jedna z komedií, který řadím do zlatýho fondu naší kinematografie vedle kosuků jako Kristián, Roztomilý člověk, Eva tropí hlouposti, Anton Špelec ostrostřelec nebo Velbloud uchem jehly. Na spoustu jsem určitě zapomněl, ale na tento bych nezapomněl nikdy, protože je to taková nádherná ukázka lidských archetypů, že se to jen tak nevidí. Navíc podpořená dobrými herci a jejich výkony, příjemným humorem a přestože nepříliš novátorským, tak zajímavým námětem. Postavy jsou archetypy, mnohdy opravdu až hodně karikované, ale nepůsobí proto směšně v tom horším významu. Naivní Pepička je tak naivní, jak si naivní dobře vychované děvče z první republiky představuju (to ale neznamená, že takový byly), Vejvara je naprosto dokonalý příklad nervózního, ale nepotrhlého, zamilovaného klučíka, jak pravděpodobně nikdy žádný nebyl (kromě románů z romantismu). Kondelík je maloměšťák se vším tím špatným i dobrým, co to slovo přináší a jeho žena je krásným příkladem, že otec je hlava rodiny a matka krkem tou hlavou hýbajícím. Nejlepší je ale jeho bytná, která se svou touhou vyvdat svou skoro již staropanenskou dcerku dělá větší psí kusy, než mlýnek na maso. (07.11.2006)

Přes tendenční, výchovné úvodní titulky jsem se opravdu příliš nepohoršoval nad schematickým budováním rakouskouherských manželských slují, které se opravdově probarvily až na frontách obou světových válek. Jestli se režisér pokoušel nastínit hrůzu zvyklosti, nebezpečí fráze či zhoubnost maloměšťáckého divadla, nezodpovědného a pohodlného přežívání, nepodařilo se mu to. Místo toho ale vypráví o světě na hranici mezi upovídanými přástkami a sebevraždou a nezbývá než smát se, protože i ty kulisy, z nichž stékající deštní proud barev maže vše jednoznačné, spíš tiší, než oslovují a nejednou tak nečekaně zmoklé odhalují i netušený půvab… (24.06.2018)

Nejlepší prvorepubliková komedie, kupodivu velmi nedoceněná a nadčasová. Absence naivity, jež je častá u těchto filmů z této doby je překvapující. Naivita mladé Pepičky je pochopitelná a očekávaná. Závěrečná skoropostelová scéna se svým pojetím blíží některým současným soft odvážným komediím. Všichni excelují, Saša Rašilov a Theodor Pištěk hlavně! (15.07.2004)