Tajemství jejich očí

Zjevně i v Argentýně už přišli na to, jak lze snadno dosáhnout na plešouna, stačí napsat crap typu New York Times Bestseller a je nevyhnutelně jejich. Aneb laciný, nedotažený a místy až televizně působící mix naprosto všeho, co si nenáročný divák a akademici mohou přát, máte tu bezchemickou lafstory, detektivku o kvalitě Martina Tomsy a do toho všeho politickou situaci, která je podaná tak obsáhle, jako odstavec z učebnice dějepisu pro základní školy. Nic z toho neni samozřejmě dotažený do konce, vše je jen tak naťuklé, bez vysvětlení, zbytečné a zároveň tak k nevydržení natahované, že to po první hodině máte chuť zabalit, protože jste jako já zapomněli, na co to vůbec koukáte, co to je za lidi, co vůbec řeší a proč se snaží v extrémně nepovedených flešbecích do mladých let vypadat mladší jen pomocí změny blbě padnoucí paruky, když ksichty maj pořád stejný, byť jsou o třicet let starší/mladší. Nevim. Nepobírám to, dost možná proto, že jsem se v tom maskérskym bordelu po prvních dvou minutách nevyhnutelně ztratila. (31.01.2013)

Úžasné, kolik rovin a významů v sobě spojuje tento argentinský snímek (a čerstvý držitel Oscara) a jak je to přesto celistvý a konzistentní celek. 1. metažánrový film, který by bylo velkou chybou vnímat jen jako pouhou kriminálku. Spojuje v sobě hned několik žánrů (detektivní, romantický, komediální, politický, historický), přičemž jejich významovému rozložení porozumíte teprve až s úplným závěrem snímku. 2. postmoderní snímek, který je vyprávěn kontinuálně ve třech rovinách (současnost, minulost a její reflexe prostřednictvím stylizace románového pohledu), které se ale pozvolna proplétají a místy je lze snadno zaměnit, vytvářejí navíc prostor glosovat a reflektovat dění, které má charakter současnosti. 3. velmi osobitá variace s odkazy latinskoamerického magického realismu, kde nechybí tradiční atributy - osudová žena, láska přetrvávající dekády, prvek pomsty jakožto jediného principu bytí, výjimečně silný příběh, úkladné vraždy, různorodá interpretace reality, narační světy... 4. rámcová kompozice pointovaná dvojitým závěrem, který snímek a celý příběh skutečně korunuje a svádí do jednoho řečiště rozložité povodí dějových linek 5. skutečně zdařilou estetiku snímku a stylizaci do 70. let minulého století, pod níž tiše probublává šedé bezčasí peronismu a následných vojenských diktatur, tedy polototalitní a totalitní režim, který přímo ovlivňuje události v příběhu. 6. neobvykle silně vyvážená forma a obsah - snímek působí skutečně jako homogenní tvar, od použitých kamerových clon, autentické mizanscény coby dobové kulisy, nenápadného střihu, gradace, členění do několika celků ukončených vždy patrnou minizatmívačkou, několika stylizovaných pasáží, hereckých výkonů, scény na fotbalovém stadionu...až po výše popisovaný pouhé kriminálce neadekvátní obsah. Skutečně silný a sugestivní film se výraznou stopou artového směrování... PS: Hanekeho Bílá stuha si ale Oskara zasloužila víc... (10.03.2010)

Zajímavé pokoukání do kultury a života žroutů stejků. Ricardo Darín mne osobně dostal. Jeho opilecký kamarád byl vskutku kamarád. Nechal si napálit do dutiny břišní kupu střel, aby jeho kamarád mohl v důchodu píchat prokurátorku. Vskutku oddech po těch všech holiwůdských "thácích" s rozpočtem jak sviň. 88% (16.04.2012)

Jsem kdesi na půl cesty mezi zaujetím a okouzlením. Campanella dokázal do svého snímku vtisknout onu nezaměnitelnou emocionalitu "hispánské" kultury, která je zmítána někde mezi hlubokým prožitkem a exaltovaným kýčem. Občas mě z filmu vyrušovaly momenty, kdy až příliš prosvítá make-up – ten skutečný, i narativní. Každopádně El Secreto De Sus Ojos má vždy připravenou odpověď, moment, který vrací vyprávění do sedla. Laděním ho lze přirovant k Almodóvarovu něžnému období kolem Mluv s ní – je to zjitřené, kolíbavě lyrické a nadreálně krásné, jakoby se prolínala telenovela, thriller a psychologické drama. Herecké výkony jsou pevným svorníkem, roviny vyprávění jsou velmi čitelně a přehledně uspořádané a výsledkem je tak snadno přístupný a přitom tématy překypující film... Jen mám pocit, že skutečné dokonalosti pořád brání ona okázalá vrstva šminek i velmi konzervativní formy vyprávění, ze které si Almodóvar sarkasticky utahuje v Rozervaných objetích. (19.03.2010)

Musim říct, že v průběhu těch 2 hodin, jsem tenhle film vnímal spíš jako zajímavou krimi a náznaky emocionálních zápletek jsem tak nějak furt nebral v potaz. Mezi tim mě naprosto ohromila pasáž na fotbalovym zápase a film potom dál plynul. A vlastně až na konci jsem si pořádně uvědomil, o čem že to je a ten konec mě naprosto odrovnal, ať už v rovině Morales a Gomez nebo Benjamina a Irene. (22.04.2010)