Hra

Naprosto skvěle vymyšlené, natočené a zahrané. Michael Douglas se stává postavičkou z člověče, nezlob se, s kterou si lidé okolo hrají, pohazují si s ní, mlátí o zeď, občas zahodí do kaluže, aby jí zase vytáhli a to celé v nádherném balení od Davida Finchera. Děj perfektně navazuje a zároveň vás z něj dokáže nepříjemně zamrazit nebo je u vás obvyklé, že na vás mluví moderátor uprostřed televizního pořadu? Temné prostředí dotváří atmosféru filmu, který bezchybně graduje do jediného možného, ale přesto výborného konce. Tuhle hru bych hrát nechtěl ... i když ... určitě to musí být zážitek na celý život. (19.06.2004)

Ak náhodou niekedy klesne úroveň Fincherových filmom, tak k pätici jeho skvostov (počínajúc Votrelcom ³, končiac Úkrytom) sa budem vraciať vždy s chuťou naplniť môj hlad po kvalitnom filme. Perfektne vygradovaná atmosféra s ponurými scénami, úplne skvostne vykonštruovaným scenárom, ktorý by som ja osobne neposkladal ani s miliónom indícií. To je ono. A k tomu ako čerešnička sa pridáva záver, ktorý ako pozerám každý vzal podľa svojho a ani sa nečudujem. Paranoja, realita sa striedala počas celého trvania filmu a potom príde šok, ktorý bol o to lepší, že k nemu spoločne došli Douglas s Pennom. 100%! (09.10.2007)

O "Hře" jsem slyšel jediné - že jde pravděpodobně o nejslabší film Davida Finchera...Podle mě nemá smysl se něčím takovým zabývat, protože každý jeho snímek vypráví o něčem jiném. "Hra" se mi líbila hodně, má spád, je plná překvapení a nečekaných zvratů a až do závěrečných titulků neztrácí tempo. Michael Douglas je v roli životem znuděného multimilionáře výborný, takovéhle typy postav mu sedí. Věříte mu vše - od pohledu na Rolexky až po pád na samé dno...Sean Penn a Deborah Unger nijak nezaostávají a výsledkem je výborný thriller, který vám nedá dýchat. (24.03.2005)

Ano, přesně takového Finchera mám rád! Dva roky po filmu Se7en a dva roky před snímkem Fight Club dokázal zrežírovat film, který vás až do samotného závěru nechá na pochybách co je skutečné a co není. Všudypřítomná paranoia, v tomhle je Fincher králem. O to víc mě mrzí, že jeho poslední filmy, byť byly nadprůměrné, už zkrátka a dobře nejsou to pravé ořechové. Nezlobte se na mě, ale prakticky kterýkoliv (lepší) hollywoodský režisér mohl natočit Buttona či film o Facebooku a rozdíl by byl jen minimální. A ke všemu se Fincher rozhodl ztratit pár let svého života s remakováním filmů, které remaky nepotřebují (Millenium Trilogy). Ze současného Finchera je mi celkem smutno, možná i proto jsem opravdu ocenil tento skvělý film, ve kterém Michal Douglas exceluje, stejně jako Deborah či Sean. Zkrátka a dobře, o tomhle filmu jsem hodně slyšel a bál jsem se, že mě zklame. Nestalo se. Druhé zhlédnutí bude lahůdkové, tomu věřím. 100 %. (18.10.2012)

Komentář obsahuje SPOILERY. Fincher se po veleúspěšném Sedm vrací k motivu manipulace hlavním hrdinou - v níž nebyla hlavním tématem - manipulace jemnější, přesnější... manipulace tak jemné a přesné, že je to až k neuvěření. Naprosto. Docela rozdíl, od Sedmičky - tam věřit šlo. Dost dlouhou dobu jsem podezříval autory, že i přes tu zjevnou nemožnost naši důvěru žádají. Nebo si stačí uvědomit, že scénář a režie vládne postavám, diktuje jim, co mají říct, kam mají jít, co tam mají udělat, ba co si mají myslet. I Nicholas van Orten to již brzy zjistí. Veden na nitkách Fincherem pletených koná, jak je do detailu předvídáno, vlastně předurčeno. I uvědomění vlastní ovladatelnosti mu bylo vštípeno zvenčí, stejně jako jeho nutně k neúspěchu odsouzený pokus se vládě pera vzepřít. Ba falešný pocit, že Hra končí a jeho finální proměna osobnosti, stejně bizarní jako jeho předchozí dobrodružství - i to je dílem Pánů jeho. Hra přesahuje hru... Člověk běžně samozřejmě chápe, že tvůrci a ne postavy doopravdy rozhodují, obyčejně však je po něm jako po divákovi požadováno, aby na tuhle skutečnost při sledování filmu blahosklonně pozapomněl a pořádně se vcítil. Zpětná reflexe prožitku díla ve světle uvědomění, že nejenom Nicholasem, ale i Subjektivem je manipulováno - fajné. Hru jsem si přesto příliš neužil. Tam, kde třebas Mrtví Rosencrantz a Guildenstern diváka od počátku směřují k pohledu mimo dění k tvorbě, k ukotvení jejich světa do našeho světa, neúplnosti jejich světa atd., tam Hra až příliš dlouho člověka provádí po událostech, jejichž smysl možná později odhadne, ale do té doby předpokládá, že sleduje nepříliš důvěryhodný thriller, který jej nenapíná, neboť začne tušit, že Nicholase doopravdy nic neohrožuje a zároveň se společnosti CRS nemůže doopravdy vymanit. A to, prosím, trvá film 2 hodiny. Když přeci jen přijde na myšlenky z počátku komentáře (pokorně: "Možná nepravdivé, určitě neúplné."), řekne si: "Aháá, tak takhle," a zažije chvilkový pocit radosti z poznání, zkalený uvědoměním možné falešnosti toho poznání. Ta možnost Subjektiva ale trápit nemusí, onen pocit stejně po pěti minutách beze stopy vyhnije. Nebo mu přece jen někdo bude chtít namluvit, že jde o hyperbolu důsledků ovládání obou směrů informačního toku jednou osůbkou/skupinou? Možná by mu uvěřil, ale co by to změnilo? Filmové zažívání ne. (01.05.2011)