Jmenuji se Oliver Tate

Velké zklamání, po dlouhé době film, který jsem nedokoukal dokonce. Po první skvělý části přichází druhá hrozně utahaná část, a když už se konečně dostalo k tý třetí, tak jsem si řekl dost a vypl to, Nemohl jsem se donutit, abych koukal pořád na ten přiblý neměnící se výraz protagonistovi tváře... a vlastně nejenom jeho ale všech zúčastněných. Jediné co se mi jaksi líbilo byla vizuální stránka filmu a práce s kamerou. (16.04.2014)

Ať je nám patnáct nebo osmatřicet neustále něco zachraňujeme, ale žhář Oliver má na každou záchranu svůj osobitý plán. Získat lásku je těžké, udržet si jí ještě těžší a když o ní přicházíme, máme mnohdy pocit, že bez ní (té pravé) nemůžeme už nikdy být. Mladý Oliver má mnoho společného s mladým Haroldem Hala Ashbyho, oba mají smysl pro smrt, obklopují se svou vlastní realitou v realitě a nachází netradiční první lásku. (08.06.2011)

Většina z nás má v životě stejné problémy jako Oliver a stejně tak je pravda, že až nám bude 38, tak nám na tom už asi nebude záležet... Tento příběh mě bavil a překvapil svou neuvěřitelnou lidskostí a pravdivostí.. Možná by mohl skončit už dříve a epilog by mohl být vynechán, tím by byl ještě reálnější, ale i tak se mi líbil hodně. Nicméně herec Craig Roberts (kterého jsem v Submarine viděla poprvé) mi přišel takový "nemastný, neslaný", prostě nic moc, Yasmin Paige (kterou jsem rovněž nikdy předtím hrát neviděla) to ale tak trochu zachránila.. Stejně jsem ale přeci jen čekala něco víc od filmu, o kterém jsem tolik četla a slyšela dlouhou dobu dopředu. (24.08.2011)

Dokud budou na světě teenageři, tak tu budou příběhy, z kterých budou mít pocit jedinečnosti. A dokud tady budou lidé, jako je Richard Ayoade (kteří už svou cílovou skupinu dávno přerostli), tak vždy najdeme důvod, vážit si takových příběhů o madistvé trapnosti, ostrakizaci a úzkosti. Oliver sebe představuje ve svém životopisném filmu a Ayoade mu dopřává svůj styl, který je decentní, ale hravě si pohrává s námluvy z filmů francouzské nové vlny (spousta kol a pláží) a stylem (skokové střihy a ruční kamera). To v celku dává krásnou směs romantiky a rebelství. (08.06.2011)

Film Jmenuji se Oliver Tate působí jako dílo režiséra, jehož umělecké ambice předčí jeho skutečné schopnosti. Richard Aoyade je sice sympaťák, ale záměrem tohoto filmu si uzmul větší sousto, než je schopen vstřebat. Všechny ty suché bezemociální dialogy a kompozicí „poetické“ záběry působí tak nějak lacině a pod deseti minutách se okoukají. Tím spíš, že ani scénář nepůsobí jako něco mimořádného. Abych jen nekritizoval, tak film není rozhodně špatný, určitě se na něj vydržíte dívat a místy pobaví, herci jsou fajn, ale po shlédnutí na něj asi brzy navždy zapomenete. Tím nejlepším na celém filmu jsou písničky Alexe Turnera z jedné z nekvalitnějších současných britských kapel Arctic Monkeys, díky němuž soundtrack převyšuje samotný film. (14.08.2012)