Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Téma holokaustu je dostatečně silné a nosné samo o sobě, takže záleží jen na uchopení a zpracování. V tomhle filmu je zpracování velice netradiční a docela dlouho mi trvalo než jsem mu přišel na chuť. Ze začátku jsem si myslel, že se budu nudit, ale jak si tak ten film plynul svým zvláštním tempem a hraný film se střídal s dokumentárními záběry, tak mě to pomalu pohltilo. ()
Dalo by se říct "český Schindlerův seznam" ve starším skromnějším a méně drastickém balení. Toto je ale mnohem ambicióznější film než Spielbergův opus. Alespoň z pohledu užitých filmových uměleckých prostředků. Navíc působí velice objevně po technické stránce. Propojení hudby, zvuku a obrazu se musí vidět a slyšet. Skutečně jedinečná podívaná... ()
"Film o Terezíně, který nacisti vyparádili pro komisi Červeného kříže, a o tom, jak ho viděla ta komise. Čekali koncentrák, a najdenou tohle. Docela lidské zařízení: lidé tu hrají divadlo, organizují koncerty, (...) děti zpívají ve sboru. Ten sbor skutečně existoval, a když odvedl svou práci před komisí, šel do plynu, děti i sbormistr." Alfréd Radok -------- Cenzůra ponechala z tohoto záměru ve filmu jen některé náznaky, těžko mohla v roce 1949 nechat Radoka, aby odhaloval zrůdnost ideologické propagandy. ------------- "S Hitlerovým jménem se mi vybavuje v mysli obraz: Děvčátko jako cukrová panenka podává Hitlerovi kytici divokých květů. Hitler se k ní naklání a laskavě se usmívá. Tenhle obrázek je spjat s vědomím, co nacismus znamenal, protože něco skrývá. (...) Kdo vidí jen Hitlera a holčičku s kyticí, nevidí vlastně vůbec nic." Alfréd Radok ()
Daleká cesta je velmi působivý a mrazivý film o holocaustu. Alfred Radok ho ztvárnil velmi strhujícím způsobem. Scenérie v jednotlivých záběrech jsou komponovány geniálním způsobem. Stejně tak některé kamerové švenky jsou prostě neopakovatelné. Například, když probíhá rozhovor dvou hlavních hrdinů přes židovský svícen, a takových to vychytávek je tam mnoho. Jednotlivé scény jsou také úžasně proloženy autentickými záběry z fašistického Německa. Technické zpracování je natolik dobré, že leckdy překryje i nedokonalosti v některých hereckých výkonech. ()
Stylisticky velmi vynalézavý film, kterému k pomyslné dokonalosti chybí jen kousek. Užití dokumentárních záběrů (případně záběrů z nacistických propagandistických filmů) tu například neslouží jen k zasazení příběhu do historického kontextu, ale jednotlivé ikonické obrazy (vzestup Hitlera, mrtvoly židů v koncentrácích...) navíc fungují i jako narativní zkratka, jejímž použitím přitom film neztrácí na kontinuitě probíhajícího děje. V určitých momentech se záběr, ve kterém sledujeme příběh, prostě zcvrkne na malé okénko, zatímco na pozadí se objevují ony autentické, často ikonické momenty. Toto rané, na tu dobu invenční využití vertikalizace vyprávění i stylu pak umožňuje filmu hladce přecházet mezi jednotlivými úseky války - v onom zmenšeném "narativním" okénku vždy v tomto procesu dojde ke střihu, takže se pak do děje vracíme kolikrát na jiném místě a v jiném čase. Velice působivě se tu pracuje se zvukem, který buď přechází z diegetického do nediegetického (klavírní crescendo gradující ve scéně sebevraždy, kterou přímo nevidíme), nediegetický zvuk imituje a nahrazuje ten pomyslný skutečný (postupný příjezd vlaku), případně diegetický zní jako nediegetický (závěrečné třískání do rozbitého klavíru). K tomu všemu se v důležitých scénách nápaditě využívá kamery nebo střihu ke zprostředkování mentálních stavů hrdinů (nakloněné rámování nebo sugestivně rychlý střih ve sprchách) a zároveň si snímek dává veliký pozor na to, co nám ukáže nebo ne (již zmíněná sebevražda), případně kdy nám to (pro větší působivost) ukáže a jak dlouho to důležité oddálí. Závěrečná čtvrthodina, ve které narace opouští osudy hlavních postav a předvádí sled vypjatých výjevů, je naprosto famózní a vlastně nevím, proč to nehodnotím maximem - snad proto, že vyprávěný příběh tu, hlavně ve druhém aktu, trochu přešlapuje na místě a není úplně snadné děj sledovat. Ale možná jen zaměňuju nepřehlednost za svůj nedostatek pozornosti. ()
Galerie (42)
Photo © Československý státní film
Zajímavosti (9)
- Postava, kterou hraje Rudolf Deyl ml., se jmenuje Noha. Postavu se stejným příjmením si později zahrál i ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), kde hrál vůdce rumburských vzbouřenců Františka Nohu. (Rene.Artois)
- Velká část dokumentárních záznamů pochází z filmu Triumf vůle (1935). (NinadeL)
- Film byl krátkou dobu promítán v mimopražských kinech. Následně byl stažen z kin a zakázán, takže neměl šanci na komerční úspěch a málokdo ho viděl. Dlouhou dobu byl "v trezoru", přesto je dnes považován za jedno z největších českých děl. (Rosana)
Reklama