Daleká cesta

Na dobu vzniku je to velmi, velmi zajímavý počin. Člověk by řekl, že to ani nemůže být natáčené v roce 1948. Zdánlivě nezkužený režisér Radok zvolil ve své prvotině netradiční dosud nevyužívané filmové postupy a způsob vyprávění. Probíhající děj je doplňován dobovými dokumentárními záběry, které samotný děj rozvíjejí a doplňují. Film je neuvěřitelně působivý, řekl bych až depresivní. Žádná krev, přesto tíživá atmosféra. To vše završené skvělým hereckým výkonem Blanky Waleské, pro kterou to byla jediná titulní role v její filmové kariéře. Dokud jsem film neviděl, nevěřil jsem že by se do role židovské matky hodila Zdeňka Baldová. A ejhle, hodila. Jedna malá chybka. Některé epizodisty využívaly ve více rolích. To mi však nezabrání v maximálním hodnocení a zařazení filmu do českých top 10. (24.02.2007)

Připadá mi, že ten film byl natočený jako vzpomínka pro lidi, kteří si válečnou (i předválečnou) éru dobře pamatovali. Význam mnoha situací a detailů mi v prních okamžicích většinou unikal. Způsob, jakým se některé scény odehrávaly byl nejasný. Jistě máme každý o této době nějaké povědomí a znalosti, ale k dešifrování drobných konotací poskytuje Daleká cesta příliš málo vodítek. Např. po ulici jde muž a žena (oba mají na kabátě Davidvou hvězdu), odněkud se v noci objeví muž - ukáže odznak - zřejmě je gestapák - muž i žena mu uakzují obsah kabelky - muži z ní něco vypadne - zřejmě cigareta - muž odchází s gestapákem, žena jde domů. Nedostatek znalostí pravidel života židů za války a nedostatečné konstrukce průběhu času způsobuje přílišný zmatek v orientaci v ději. (08.01.2010)

“Nezlob se, tati, ale já nepojedu… Patřím sem jazykem, výchovou, lidmi, vším…“ Nezbývá než popřát „šťastnou cestu…“ Jak krutě takové nevinné přání zní v takové době… V době, kdy lidé ztrácejí svou lidskou tvář. V době, kdy je lidská důstojnost proměňována na čísla a nelítostně zadupávána do prachu a bláta. V době, kdy světem plíživě obchází STRACH. Je všudypřítomný. Ve městě, v lágru, lhostejno kde. Dohání člověka k šílenství… Mimořádné sugestivní pohled na židovské téma za druhé světové války. Žádné šokující obrazy násilí, přesto neuvěřitelně působivé v detailech – látka na róbu na židovskou slavnost skládající se ze žlutých židovských hvězd, stará žena aportující na povel vědro, kdysi vážený profesor přestává být člověkem, jako číslo 402 stává se kusem k likvidaci a jeho tvář zahaluje jemný oblak dýmu, až zmizí docela... Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (16.06.2015)

Takových autorských debutů by mělo být co nejvíce. Pojem kinematografie třetí republiky je doposud nepoužíván. O to více je potřebný. Jinak je totiž krajně nesnadné pochopit, jak takovýto film, který si vyžádal enormní dlouhodobé nasazení pracovního týmu i Radokovo, vůbec mohl být v zestátněném Československém státním filmu schválen a natočen. Srovnáme-li ho s jinak uchopeným, ale obsahově obdobně zaměřeným a kvalitativně srovnatelným Vávrovým dílem NĚMÁ BARIKÁDA, kterému se dostalo podstatně větší míry "pozornosti" dobové cenzury, bude zřejmější, co tím chci vyjádřit. Protože jsem včera zhlédl představení v kině PONREPO, mohu dosvědčit, že obsahové i dokumentární zachycení atmosféry v terezínském ghettu je téměř dokonalé, pokud není dokonalé zcela. Herecké obsazení, až na výjimky opatřené neblaze proslulými Davidovými hvězdami, je rovněž na vrcholné úrovni. Stojí za zmínku, že epizodicky se tu objevují velikáni nastupující generace české Thálie (např. Miloš Kopecký v záběrech věnovaných plynové komoře). Pro mne nejvíce uchvacující jsou závěrečné scény vykoupení-svobody a mimořádně zdařilé zachycování časového historického prolínání (film se odehrává zhruba v letech 1939-1945). Nevůle kulturtrégrů od Prašné brány (tam tehdy sídlil ústřední sekretariát KSČ) je pochopitelná; co dost překvapí, je skutečnost, že k zásahu - naštěstí - došlo tak pozdě. Že Radok patří k velikánům své profese, je mimo jakoukoli pochybnost. Ale tady, v tomto případě, mně zaskočil a překvapil mimořádně. (30.08.2013)

O trochu méně nápadité než Obchod na Korze nebo Vyšší princip, ale však o to více bezprostřední veledílo, o kterém se bohužel příliš neví. Výtečná hudba, výtečná kamera a vystupňování momentů, při kterých mrazí rvalo z člověka poslední zbytky, co z něho zbyli. Závěrečné mlácení klackem do rozbitého klavíru je vrcholem veškeré té ohavné geniálnosti. Byl jsem v Terezíně o v Osvětimi a ten film mrazil stejně jako návštěvy tam a to je myslím si účel. Morální ponaučení, které z tohoto filmu plyne je i po 60ti letech stále aktuální. Je zde zcela patrné, že existuje li někdo, kdo i nyní podporuje Hitlerovy kroky a jeho ideologii, tak tento jedinec (nelze nazvat člověkem) nepatří do společnosti lidí, která se cítí býti pokorně pounaučenou, ale měl by pro dobro všech slušných lidí okolo sebe spáchat sebevraždu a modlit se, aby skončil v pekle a né daleko hůř. (16.10.2009)