Mužský rod, ženský rod

Niekoľko citátov z filmu: "Páčila sa mu Catherine, ktorá bola pravdepodobne ešte stále panna, ale mala črty budúceho militanta.". "Som rada, že ma Paul miluje. Možno sa nechám od neho pretiahnuť, ale dúfam, že sa z neho nestane otrava.". „Dajte nám televízor a auto, ale zbavte nás slobody.“. „Tento film by sa mohol volať Deti Marxa a Coca-Coly. Pochop čo chceš.“. A teraz je dôležité vedieť, že všetko, čo je povedané pred "ale" je zbytočné. Takže: Militantné radikálky, dúfajúce, že ich partner nebude do budúcna nudná otrava, by sa radi zbavili slobody. V skutočnosti sú však tieto krásky deťmi Coca-Coly. Marxa môžu vyhodiť z okna. A jeho dieťaťa sa zbaviť tyčou zo záclony. Pochopené podľa návodu. Ako som chcel. P. S. No a Bardotka! samozrejme, Bardotka: Masculina, ako to len ide. (17.05.2021)

Kritici radi priraďujú mnohým filmom prídomok bezdejový, ale asi iba vtedy, ak nevideli ešte Mužský rod, ženský rod. Godard a Truffaut mali natoľko rozdielny štýl, že je vôbec prekvapivé, že sa podarilo zostaviť charakteristiku novej vlny. Zjednodušene by sa dalo povedať, že o francúzsku novú vlnu sa jedná vtedy, ak je prítomná postava hraná Jeanom Pierrom Leaudom a tá chce trtkať. Ale vážne. Godardov súputník je skôr Rainer Werner Fassbinder, najmä vďaka množstvu rýchlo spíchnutých filmov. U nemeckého génia prekvapí ucelenosť jeho takto natočených filmov, u experimentátora Godarda ich naliehavosť a anarchia. Mužský rod, ženský rod je čistá anarchia, je to akási hraná anketa v uliciach Paríža. Ale nie ankiet zasadených do deja, ale proste hraný film ako anketa, ako výpoveď o svojej dobe a ľuďoch ju tvoriacu. (17.12.2015)

Rezisera Jean Luc Godarda povazujem dost za artoveho ufona, ale zase u mna ma lepsie meno ako enfant terrible francuzskeho filmu menom Leos Carrax. Tam uz ide o rezisersku lamu. Tuna ide o Pariz 60. rokov s celou jeho atmosferou, mladi ludia su konfrontovani s problemami doby ako Vojna vo Vietname a rasizmus. Filmu vladnu najme vyborne herecke vykony, ktore zabezpecil vyborny Jean--Pierre Leaud /roku 1973 natocil kultovu La Nuit Americaine/, Brigitte Bardot a sympaticka Marlene Jobert /Posledni Adresa s Vino Lenturom/. Maloco stratil na lesku tento francuzsky film aj po takmer 50 rokoch od natocenia. 89 % (10.03.2015)

Godard je skoro za všech okolností velmi inspirativní, ať už objevuje slepé uličky, nebo nové vyjadřovací prostředky... nezajímavý je jen tehdy, když se snaží dělat do politiky...zde mu to občas taky trochu ujede (ačkoli chápu proč to dělal a o co mu šlo) a právě to činí jeho film na několika místech "ne-tak-nadčasový" jako je jeho zbytek... Vyjadřovat se k současnosti bylo nejspíš Godardovo motto, a o to úctyhodnější je, že mnohdy se mu (především v jeho starších filmech) daří vyjadřovat se i k dnešní současnosti... (27.12.2007)

Opět se nám dostává zkoumání vlivu všeprostupující ideologie nastupujícího konzumu 60. let na chování postav - mladého levičáka Léauda (dítě Marxe?) a mladičké, ale již v showbusinessu prorážející Chantal Goya (dítě Coca-Coly?). Sledování jejich sbližování a následného vzdalování (skvělá scéna hradby mezi Marxem a Colou, hradbou mezi ideálním produktem a realitou najdeme ke konci filmu při nahrávání desky v hudebním studiu), umožněné dobou; reflexe (a zvnitřnění?) probíhajících společenských procesů (vedoucí k jeho konci) u Léaudovy postavy, podané s typicky godarovským finesami - zejména sociologickým laděním v dlouhých záběrech dialogů jednotlivých figur (čímž předjímá své budoucí filmy, zejm. 2 ou 3 choses), samozřejmě osobitým střihem, nečekané "vpády" hudby atp., vše v přístupné a scelené narativní formě (čímž připomíná zase své předchozí filmy). (26.10.2013)