Jak jsem strávil tohle léto

Rusko rozumom nepochopíš. Napísal v svojej hádam najznámejšej básni Fiodor Ivanovič Ťuťčev a platí to aj pre tento film. Každý však, kto si zamiloval odľahlé polárne kraje, ruskú dumku i mlčanlivosť pustín, rovnako tiché pobafkávanie vo hvizde vetra, užije si i toto. Absurdné správanie i zvláštny komunikačný kód dvoch mužov navzájom i k vysielačke prijímajúcej a odosielajúcej pukotavé správy o stave vetra a rádiokativity sú reakciou na prostredie extrémnych klimatických podmienok. Meteorológov netrápi alebo si neuvedomujú z krajiny vyzmizíkovanú duchovnosť a magické obrady pôvodných obyvateľov - Čukčov. Pokračujú v rokmi nadekrétovanom vyťažení priestoru pre hospodárstvo a vojenské účely. Jeden z mužov sa pritom zaštiťuje rodinou a druhý videohrami, mobilom a rockovou hudbou. To sú ich bôžikovia, to je ich viera. Niet divu, že keď sa im tieto modly odoberú, vzniká extrémny konflikt, vyznievajúci na prvý pohľad nepravdepodobne a vycucane z prsta. V skutočnosti ide o filme veľmi silné poznanie krajiny a ľudí v nej prostredníctvom pocitu, ducha a hmoty (viem, že to znie blbo, ale: viď prvú vetu komentára :). Plus veľké plus za poďakovanie počúvaniu hudby ruskej pankovej skupiny Graždánskoj abaróny (Гражданской Обороны - Občianskeho odporu) v záverečných titulkoch, bez ktorého by vraj film nevznikol. (13.08.2013)

Příběh je zasazený do tak odlehlého prostředí, že v něm nedává smysl ani slovní obrat "lišky tam dávají dobrou noc". Na ostrůvek sevřený ledem Severního ledového oceánu totiž nezabloudí ani polární liška. Malá meteostanice ztracená mezi ledovci a strmými skalisky představuje poslední výspu civilizace a pobyt na ní znamená výzvu pro lidskou psychiku dokonce i v krátkém období polárního léta. V tak nehostinném prostředí je nezbytná spolupráce, jenže oba vědci, které práce přivedla na tuto ztracenou vartu, se liší snad ve všem - věkem, povahou i životními cíli. Pro Pašu je stáž na dalekém severu jen podmínkou pro další kariéru, introvertní Sergej si život polárníka zvolil záměrně. Jednoho dne přijme mladší Paša vysílačkou zprávu, se kterou si neví rady, a jeho nervozita je počátkem série nedorozumění a konfliktů, které se rychle vyhrocují do absurdity. Režisér Popogrebskij vystudoval psychologii a ví, jak snadné je podlehnout emocím a jak ničivý může být konflikt dvou tak rozdílných charakterů. Přesto mi jeho scénář přišel v několika klíčových momentech z psychologického hlediska málo přesvědčivý. Už je závěrečná scéna, kdy Sergej odmítá odcestovat se záchranáři a vykonat to, co se prostě vykonat musí, mi přijde stěží pochopitelná. Popogrebského snímek ale sráží především tradiční ruský neduh - neochota stříhat. Zobrazené události stačí právě tak na 90 minut stopáže a i v téhle rozumné délce by zbylo dost místa pro dlouhé záběry drsné přírody a film by neztrácel komorní charakter. Je to, jako byste polévku pro tři osoby naředili s tím, že potřebujete další porci. Nají se sice všichni, ale už si nepochutnáte. Celkový dojem: 65 %. (14.01.2017)

Opuštěný arktický ostrov je dějištěm malé psychologické války mez dvěma meteorology, na jejímž počátku je celkem banální strach z reakce na tragickou zprávu z pevniny. Poetická kamera Pavla Kostomarova rámuje roztržku záběry netečné severské přírody, které zesilují nepochopení a míjení obou aktérů. Lyrická složka kontrastuje s výbušnými zvraty v chování postav neschopných komunikace ve vyhrocené životní situaci. Popogrebského snímek svou pitoreskností, morbiditou i psychologickou propracovaností rozhodně patřil k nejlepším zážitkům letošního festivalu. [MFF KV 2010] (12.07.2010)

Když respekt přeroste v strach, není to dobré. Two-men-show pa rusky. Magie snímku je v tom, že jsem si po celou dobu stopáže nepřestával v hlavě tipovat následné chování hrdinů. Akce -> reakce. Jaká bude? Jako surrealistická psychohra s divákem je Jak jsem dopadl tohle léto trefou do černého. Vlezlý odér nejistoty se v podobě všudypřítomné severo-polární mlhy rozlézá divákovi v hlavě, šokující náboj několika scén je potom tak silný, až se z toho tají dech. Už vidím, jak se američani chystají na vlastní verzi s jedním velkým flashbackem, aby ukázali, co tam Sergej s Pašem tu dlouhou dobu před zapnutím [REC] dělali... že se to potom tak posralo. Až na přehnané množství úúúžasných dlouhých záběrů (tak jsme lidi, ne - taky mám rád svěží lenost filmů, ale tohle byl extrém) a na pár problémů s uvěřitelností elementu lidského chování super. (06.11.2010)

Filmom z meteostanice na Čukotke nikdy nehovorím nie! Ostáva len dúfať, že keď sa už podarilo automatizovať všetky majáky, u meteorologických staníc sa to nestane nikdy! Inak by sme prišli o takéto príbehy, kde sa ukazuje dôležitosť komunikácie, empatie či schopnosti odhadnúť charakter blížneho svojho. Pravdou je, že mladíkovo správanie je také, že svedomitý vedúci by mu nezveril ani obsluhu automatického výťahu. A jeho sociálne schopnosti sú na úrovni vlkmi odchovaného dieťaťa. Bohužiaľ. (07.12.2020)