Pieseň o sivom holubovi

"Člověk, to zní hrdo," zapsala hlavnímu dětskému hrdinovi tohoto poetického snímku z období slovenského národního povstání do deníčku ruská vojačka Nataša. Hrdí na své dílo mohou myslím být i na autoři tohoto povídkového filmu. Film svým důrazem na dětské hrdiny v kulisách událostí konce 2. světové války připomene obdobně laděné snímky a zejména pak ten Kachyňův (Vlak do stanice nebe). S tím má film mj. společného autora hudby (Z. Lišku), přičemž zejména tóny v úvodní povídce jsou vskutku mistrovské. První dvě povídky jsou svým vypravěčským jazykem takové trošku naivistické, což ale v zásadě koresponduje s reálnou situací "klidu před bouří". Ve třetí povídce zaujme v netradiční epizodní roli Jiří Sovák snažící se pro zábavu partyzánů karikovat Hitlera („Čo sem vlastně umelec nebo špeditér?"). Od okamžiku, kdy je tato postava odvelena k plnění "bojových" povinností začíná atmosféra filmu docela houstnout. Asi nejsilněji na mě v tomto smyslu zapůsobila předposlední pátá povídka z období vánoc, kde jsou děti konfrontovány s německými vojáky, jejichž pozornost se snaží (žel neúspěšně) odpoutat lidovými písněmi a říkadly. Ta poslední povídka mě pak svým koncem trošku naštvala. Byl sice dost šokující a dojemný zároveň, ale rozhodně ne "kachyňovský"... Pět hvězdiček i proto dát nemohu. (17.10.2017)

Mohol to byť prekrásny poetický film o svete videnom detskými očami. Lenže súdruhovia tam dosadili tie svoje čiernobiele figúrky s dialógmi schválenými v komisiách a naraz to získalo podobu denaturovaného liehu na sviatočnom stole. Ešte aj dnes pri ich objavení sa na obrazovke zaškrípem zvyškami chrupu. Ale aj napriek ich negatívnemu podielu na výsledku je to nadpriemerný film, za ktorý sa tvorcovia určite nemusia hanbiť a ktorý aj dnes zanechá v divákovi výrazný dojem. (08.09.2010)

Z umeleckého a diváckeho hľadiska sa jedná o pozoruhodné a kvalitné dielo týkajúce sa povstania. Pohľad detí naň je vo viacerých filmoch a myslím, že tento si obľúbia viacerí ľudia, lebo tu majú len sovietsku a partizánsku stranu proti gardistickej a nemeckej, čiže aj tí dnešní pseudopravicoví intelektuáli si to buď nepozrú, ale budú zrejme na strane víťazov. Mrzeli ma výrazne len dve scény, teraz ich prezradím, čiže prezradím niečo z deja. Boli to tá naivná, kde deti vyzývali postavu, ktorú hral Chudík, aby sa postavila puškou proti stíhačke a záverečná s naivným správaním detí, kde jednému malo odtrhnúť nohu, no mierne ju slabo zahrabanú bolo vidieť. Tiež by na tejto stránke nemuseli písať medzi prvými hercami Machatu a Chudíka, keď oni vo filme boli len okrajovými postavami, no ústredné sú iné postavy. Svojím spôsobom filmu prospelo aj pozadie Tatier, režisér sa tohto diela zhostil výrazne. V roku 1968 sme prišli o dosť objektívneho umelca, ktorý vo svojej tvorbe nebol cítiť nenávisťou voči Rusom, či Sovietom celkovo, no vidno, že slobodu si veľmi cenil, za toto dielo mu patrí veľká vďaka. (07.07.2013)

Snímek sice obdržel jen 3*, ale neznamená to, že jde o tuctový film. Pieseň se totiž stala typickou obětí své doby a deformovaných politických poměrů. Počátkem 60. let ještě bylo kulturní uvolnění v nedohlednu a kinematografie musela sloužit straně a jejímu zahraničnímu patronovi. Propagandistický a výchovný rozměr se bohužel nedá zastřít. Kachyňa se témuž o několik let později ve svých syrových dramatech dokázal vyhnout a poklonkování Sovětskému svazu a straně v něm nenajdete. Právě mezi Kachyňovými Kočárem do Vídně nebo Ať žije republika a tímto filmem uvidíte rozdíl mezi výborným a lehce nadprůměrným kouskem. Na druhou stranu se podařilo Barabášovi natočit solidní válečný film s několika výbornými momenty, jako je např. setkání německého vojáka s rodící partyzánkou uprostřed vypáleného statku. Předčasné ukončení kariéry Barabáše v československé kinematografii z důvodu emigrace je škoda. Byl to talent, který měl slušnou šanci si na své konto připsat ještě pár velkých filmů. Celkový dojem: 65 %. (05.10.2015)

Ak by ma niekto požiadal, aby som mu menoval nejakého dobrého slovenského režiséra, donedávna by som zrejme odpovedal iba ťahavým a retardovaným "Eeeeee..." a následne zabrblal niečo o Nvotovi a o Jakubiskovi, kým mu ešte nehrabalo. Po dnešku však môžem s čistým svedomím a zreteľným hlasom pridať meno ďalšieho človeka: Stana Barabáša. Jeho debutový film dokazuje, že neskoršia (a vynikajúca) Krotká nebola iba náhoda a že tento filmár už od začiatku vládol pozoruhodným zmyslom pre tempo, vedenie hercov a zaujímavú prácu kamery. Pieseň o sivom holubovi je obdivuhodne ľahko vysústruženou freskou II. svetovej vojny na Slovensku, kde sú kontinuita a vývoj postáv miestami silnejšie ako v mnohých súčasných nepoviedkových filmoch. Pri "starých klasikách" sa v drvivej väčšine zvyknem nudiť, toto je ale jedna zo svetlých výnimiek. Kus sebaistého a miestami svoju dobu predbiehajúceho remesla. (27.11.2013)