Půlnoc v Paříži

Hlavní postava Půlnoci v Paříži pochybuje o svém intelektu, stejně jako většína protagonistů Allenových příběhů. Až do doby, kdy se dostane mezi ty, které tolik obdivuje a kteří ho natolik inspirovali, že se dal ke psaní. Najednou ožije... Jako ožíváme my při objevení něčeho nového a zároveň nepoznaného. Dil prožívá to, po čem touží většina umělců moderní doby a museli jsme se tak dívat pouze na filmy, kde se příběhy z Paříže odehrávají. Nyní k tomu stačí jediný film, díky kterému zažijeme Paříž 20. let, smích, slzy a umění. Půlnoc v Paříži. (10.07.2011)

Woody Allen je sice rodilý Američan, ale vždycky se tak trochu vymykal z představy o typickém Američanovi, protože patří do okruhu newyorkských liberálů, kteří vždycky byli kulturně blíž Evropě než americkému jihu nebo středozápadu. A v Evropě taky jeho intelektuálně laděnější tvorbu brali diváci mnohem spíš než v Americe. Woody si z toho dělá srandu ve svém snímku Hollywood Ending, kde slepý režisér natočí film, který z pochopitelných důvodů nemá ani hlavu ani patu a když ho americké studio hodí přes palubu, snímek získá ocenění na evropském filmovém festivalu a taky uznání evropských diváků. V pozdější fázi své tvorby se Woody vyloženě zamiloval do Paříže a když se rozhodl opustit svůj oblíbený New York, začal tvořit právě tam. Tenhle snímek není nic jiného než pocta Paříži coby centru kultury a městu s úžasnou historií a celá hříčka se vlastně snaží prodat divákovi co nejvíc slavných postav evropské kultury, které se kdy mihly Paříží ve 20. letech minulého století. A tohle období si vybral proto, aby tam mohl dát své nejoblíbenější hudební melodie. Bohužel jednou to muselo přijít a můj oblíbený Woody, kterému obvykle dávám 4*, ale i v těch slabších filmech, na které za pár dní zapomenu, mě spolehlivě pobaví na tři, mě jednou musel zákonitě zklamat. S Woodym se nemíjím tématicky nebo volbou herců, ale tak nějak mě tohle panoptikum postaviček nebavilo a v první půlce jsem se vyloženě nudil. Ta druhá to trochu zachránila, ale ani tady těch pár funkčních vtípků nebylo nijak originálních a při allenovské nadprodukci jsem si je zapamatoval z jiných kousků. Ale jo, je to celkem milý film, jenže tentokrát šel tak nějak kolem mě. Celkový dojem: 45 %. (04.05.2014)

,,Jsem Gil Pender. Byl jsem s Hemingwayem a Picassem. Pablem Picassem a Ernestem Hemingwayem. Jsem Gil Pender z Pasadeny. Z 21. století“....... /// NOSTALGIE JE POPÍRÁNÍ STRASTIPLNÉ PŘÍTOMNOSTI. Gil je chlápek žijící minulostí. A zamiloval se do Paříže, města všech romantiků. Není divu, že když se ocitne o půlnoci v .... (tak mu spadne čelist). Hledáte příležitost, jak popustit uzdu svý fantasii? W. Allen to udělal. Neobvyklým způsobem (skoro sci-fi). Jako umělec, kterej nepropadá zoufalství, ale snaží se najít protilék na pocit marnosti z naší existence. A třeba doufá, že příští století se někdo podobně zatoulá po N.Y. a (s úctou a láskou) potká jeho samotného. (Všichni se bojíme smrti a pochybujeme o našem místě na světě.) Milovníci Paříže, slavných osobností, romantické duše, obdivovatelé Allenových dialogů, starých věcí nebo jen snílci, kteří se chtějí nechat inspirovat uměním, Paříží – budou spokojeni. Milý, milá, milé. S citem pro casting a přesně střiženou stopáží. (To, že existuje Paříž a někdo by chtěl žít jinde na světě, pro mě navždy zůstane záhadou. A nevadí mi zmoknout (ani v Liberci).) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, čemu se říká ,,logika zlatého věku“. 2.) Řvu nadšením při vyslovení jmen Geltruda Steinová, Hemingway, Zelda Fizgerald.... 3.) Thx za titule ,,Nightlysin“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (28.10.2011)

Pominu-li fakt, že Paříž samotná je ve Woodyho filmu pouhou kulisou a že celý snímek je spíše o Američanech než o ní, je tato rozšafná komedie asi nejlepší filmovou reklamou na krásné město nad Seinou, která kdy byla natočena. Scenáristický génius v Allenovi opět, jako už tolikrát, zafungoval v úplné dokonalosti a ten přivedl na svět jednoduchou fabuli stavějící na všech těch romantizujících představách, které si lidé na celém světě o Paříži nosí v hlavách - město s až neuvěřitelnou koncentrací umělců (až to trochu připomíná univerz našeho Járy Cimrmana) a s životem tak přívětivým, jak jen ho filmové médium dokáže v setmělém sále kina svým divákům nabídnout. Připočteme-li tu krásnou nostalgii pošilhávání po éře zlatých časů, která je pro Alllenovu tvorbu tak typická, dostaneme cosi jako magický filmový produkt. Woody Allen natočil krásný celovečerní sen...sen o Paříži... PS: Allen v tomhle filmu vlastně jen volně rozvinul svou povídku Vzpomínky na dvacátá léta česky uveřejněnou ve výboru z jeho povídek Vedlejší příznaky. Mimochodem, skvělé čtení... (12.10.2011)