Tah pěšcem

Šachisté jsou určitě zajímaví lidé a v určitém smyslu geniální. Skoro si člověk říká, proč úsilí věnují jen do hry. Tvůrci filmu "Pawn Sacrifice" udělali to, co bylo potřeba. Natočili historickou událost zajímavě, a to jak z pohled postav, tak i z pohledu jejich šachového souboje, kdy ten je v závěru skutečně strhující. (22.12.2015)

Parafráze na jeden velmi vtipný meme říká, že největší problém s šachy může pocítit člověk, když si uvědomí, že šachům se věnují stovky let stovky lidí s mnohem větším IQ, kteří je tisíce hodin studují a studují. Když proti nim vytáhnete někde pěšcem, konstatují: "Ááá, bulharské salto." Když jim seberete koně střelcem, zahlásí: "Au, začátečnická chyba, takhle zahrát francouzskou variaci na Belkovičovu ponožku. Ve 37. tahu jasný mat." A Bobby Fischer byl ještě dál, tak o tři parníky, nedostižitelný génius a naprosto nesnesitelný blázen najednou. Tenhle film vypráví celkem známou historii islandského klání, které mělo světový, a to herní i geopolitický, význam samo o sobě. Chce zároveň ilustrovat nesmírně komplikovanou a šílenou mysl a osobnost R. J. F., který měl přinést USA slávu v době těsně poté, co v USA vypukla aféra Watergate a Nixon vedl jinou paralelní politickou "šachovou partii", a to s novináři z The Washington Post. Maguire se snaží podivínství a aroganci Fishera nějak zobrazit, ale zároveň z něj čiší jakýsi zvláštní druh občasné roztomilosti, který z pravého šachisty dle mého názoru moc nečišel. A ačkoli Bobbyho jako šachistu nesmírně obdivuji, lidsky to byla asi neuvěřitelná osina v zadnici (přestože někdy vtipná), která zavdává tomu, že člověk soucítí se Spasským, Sovětem, čemuž napomáhá i sympatický výkon Lieva Schreibera. (04.09.2022)

Jistě, dalo se čekat, že si někdo počká až Fisher zemře a teprve potom o něm natočí film. On sám by totiž s tímto pojetím nepochybně nesouhlasil. A to se přitom tvůrci drželi velmi zpátky a prezentovali ho jen jako psychicky nemocného člověka. A ještě nepřímo. V mnoha ohledech je tento film jen plytké připomenutí jedné z nejkontroverznějších šachových partií. Americký cirkusák, proti staré škole. Chybí mi nějaký boční pohled, vyhraněnost, teorie...prostě odvaha ukázat Fishera jako nesnesitelného génia, se kterým mnoho lidí manipulovalo, aby ho mohli použít jako pěšce ve studené válce. A to přestože byl psychicky narušený a měl být pod prášky...což jak trefně poznamenal jeho sekundant, by bylo jako zalít pramen betonem. A to se v okamžiku, kdy se z této bitvy stala mezinárodní událost, vládě nehodilo. Taky mohli tvůrci přijít s teorií, že měl Fisher pravdu a jeho paronoia byla jen důsledkem opravdových snah ho rozhodit. Mohlo to být zamyšlení, že pokud má někdo IQ 180 a jeho mozek funguje na jiné úrovni, tak podvědomí vyprodukuje nejpravděpodobnější scénář...že je kolem mnoho nepravd a manipulace, že se jeho úsudek blíží pravdě víc, než by se zdálo. Dnes by Fisher patřil k jádru největších konspirátorů, stejně jako kdokoliv, kdo vidí rozpory a lži v mainstreamovém zpravodajství. Přestože hraju šachy víc než 35 let a IQ mám jen 116, pomáhají mi šachy zachovat si odstup od různých tvrzení a propagandy, díky nim se snažím dívat na svět z perspektivy a hlavně vím, že život nabízí mnohem víc možností, křižovatek a kombinací, než deska o 64 polích. Možností jak by to mohlo být doopravdy, je hodně. Podvědomě mi Tah pěšcem připadá jako slaboučký odvar událostí, které před padesáti lety hybaly jak politikou, tak světem šachu. Asi by mě víc zajímal film o Spasskim, resp. jeho pohled na Fishera, tlaky, které na něj vyvíjela strana... . Nebo ještě líp, nějaká třídílná minisérie, první epizoda Spasskij, druhá Fisher, třetí jejich bitva. A možná i nášup v podobě jejich odvety po mnoha letech, za kterou už ale vláda Fishera neoslavovala, ale naopak donutila k vyhnanství a zbavila ho občanství. Ovšem takový seriál ne v režii USA, ani Ruska...ta propaganda je zřejmá na obou stranách...dnes stejně, jako v sedmdesátých letech. Pokud jste důvěřiví, nejspíš vám bude stačit skvělý výkon Tobey Maguira a atmosféra té doby. Já to tak nemám, navíc to bylo celé tak nevtahující a postava Fishera ploše nesympatická... . (17.05.2022)

Chcete mi říct, že jediné, co snímek nabízí, je chronologicky se táhnoucí příval absolutní fádnosti? Že jediná zápletka, která se nabízí je, že šachista z demokratické země porazí šachistu ze země totalitní? Po tom, jak moc inovativní a neotřelými nápady sršící hráč byl Bobby, ho někdo vykreslí takhle nudně? A co na tom, že herecké duo Maguire a Schreiber se snaží, seč mu síly stačí - tuhle ubohost není jak zachránit. Že je otrava se dívat na to, jak někdo hraje šachy? No tak to si pusťte tenhle film! (10.08.2023)

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)