Zabil jsem svou matku

prolog: pokud nemáte originální nosič :o), tak se na to každopádně nedívejte s těma jedinýma českýma titulkama - jsou přespříliš dadaistické. / v rychlosti: boží, ale imaginární lásky jsou lepší. a dolan je bůh! / a ještě poznámka pro málohvězdičkáře: jestli fakt chce vidět ublíženou hysterku, tak "doporučuju" les actrices (2007) (02.03.2011)

Natočit tak dobře ve 20ti letech film tohoto typu, to se skutečně moc často nevidí. Doposud jsem považoval za nejgeniálnějšího mladistvého režiséra Richarda Kellyho (v době, kdy natočil Donnieho Darka), teď však musím přiznat, že jeho prvenství v mém pomyslném žebříčku začíná ohrožovat Xavier Dolan (i přesto, že se jejich zcela rozdílná filmová díla dají těžko porovnávat). Myslím, že to bylo v diskuzi k Imaginárním láskám, kde jeden z uživatelů psal, že Dolan by měl točit hudební videa, k čemuž se rozhodně přikláním i já - scény, kde zní hudba jsou opravdu skvěle natočené, procítěné, mají hutnou atmosféru a patří k nejlepším okamžikům tohoto filmu. (27.12.2012)

Po výtečných Imaginárních láskách jsem čekal trochu lepší kus. Dolanovi se ovšem nedá upřít, že hned od prvního snímku si vytvořil naprosto originální a jedinečný styl - což je v dnešní době, kdy už bylo natočeno všechno a všemi způsoby, docela neuvěřitelné. A není to jenom o těch zpomalených záběrech, už jenom to jak snímá hovořící postavy - dvě v jednom záběru, otočené ke kameře. Zabil jsem svou matku však není zdaleka tak vizuálně a hudebně opojné, jako následující snímek. Dolan tady zkouší, občas mu to vyjde, občas ne, občas něco působí poněkud nedomyšleně. Několik scén dokonce už zavánělo těžkým nevkusem, například ta s barvami a dvěma "dychtivými" homosexuály. Nejvíce mi však vadila ona zbytečná uřvanost a vztahovačnost hlavního hrdiny, díky čemuž jsem s ním nemohl sympatizovat. (07.09.2011)

Hodně intimní, osobní, upřímný a syrový film. Člověka to donutí k zamyšlení. I o sobě. Umím si představit, že na ocenění toho filmu s tím člověk musí mít společnou nějakou osobní rovinu. Samozřejmě je to dohnáno do extrému, ale i tak. Z hlediska diváka bych ocenila trošku víc eskalace příběhu, příběh začne, proběhne i skončí víceméně stejně vyhroceně, ale jelikož mi to očividně moc nevadilo a nenudilo, neni tolik, proč si stěžovat. (16.08.2018)

Na snímku je znát určitá nevyzrálost a z toho pramenící skutečnost, že Dolan ještě stále neměl v hlavě urovnány příčiny a následky svého vztahu s matkou a tudíž je neuměl ani pojmenovat a plnohodnotně převést na plátno, ačkoli se při svém mládí hodně snažil. Možná se mýlím a neuspořádanost jeho myšlenek je záměrem, pak ale film nemá téměř žádnou výpovědní hodnotu, snad jen, že čím jsme labilnější, tím větší spratky vychováváme a naše vystupování se tak odráží v potomstvu téměř zrcadlově (Hubert při hádkách vyjížděl úplně stejně, jako jeho matka). V jádru nebyla Dolanova zpověď nezajímavá, přesto bude jen další z řady průměrných variací na stejné téma a v mých vzpomínkách se vynoří pouze v podobě úvodního citátu Guy de Maupassanta. (05.12.2012)